Večer probíhal poklidně. Děti se připravovaly na spaní, všechno bylo jako obvykle. Náhle se starší syn vztyčil, rezolutně nakráčel do pokoje a oznámil nám, že je načase se rozloučit. Přesně o půlnoci totiž odchází s Tondou a Matoušem na dobrodružnou výpravu na Kilimanžáro.
Pak nám rozdělil úkoly. Manželovi přidělil zabalení batohu. S sebou si hodlal vzít pyžamko, medvídka Martínka, baterku a mapu jakýchsi jeskyní, které budou objevovat. Tu mi přikázal na kopírce rozmnožit, aby hoši měli každý svou. Já jsem měla dále za úkol ho o půlnoci vzbudit a odvézt na místo srazu u Tondy, kde již bude čekat i Matouš a výprava začne. Prý půjdou pěšky. Na to Kilimanžáro.
Nehnuli jsme ani brvou. Jsme rodiče, známe své místo. Je naší povinností syna podpořit v bohulibém úsilí. Zabalili jsme batoh, nakopírovali mapu, nastudovali odjezdy nočních tramvají. Syn nadšeně vykládal, co všechno na výpravě podniknou. Doporučili jsme mu se na to ještě trochu vyspat.
Jak se blížila hodina H, syn poněkud znejistěl. Začal se vyptávat: myslíme si, že je možné, aby se na cestě setkali s lidojedy? Ujistili jsme ho, že v Africe je možné všechno. Znejistěl ještě více. Ujistili jsme ho, že se o něj nebojíme. Je silný a statečný, lidojedy jistě přemůže. Syn se zamyslel. Určitě nám po něm bude smutno, ne? ptal se. Ujistili jsme ho, že bude, ale že budeme silní a vydržíme to. Ale kdyby vám mělo být hodně smutno, tak já bych šel až zítra, nabízel nám syn. Ujistili jsme ho, že může jít hned. Synovi se roztřásla bradička. Mohl bych taky jít až příští měsíc, vzlykl.
Jsme rodiče, známe své povinnosti. Pochopili jsme, že naším úkolem je ho od výpravy odradit. Manžel, šprýmař, mu ještě chvíli brnkal na nervy ujišťováním, že všechno určitě zvládne, ale po mém výhrůžném pohledu a cizojazyčně zasyčeném varování toho nechal. Přesvědčili jsme roztřeseného chlapečka, aby nikam nechodil, že by nám bez něj bylo smutno, že bychom plakali, že nechceme, aby nám ho snědli lidojedi, a co kdyby cestou dostal neštovice?
Je to dobré, nakonec jsme to dokázali. Na Kilimanžáro půjde až na vysoké škole.
Rodičovský pohled na věc neznám, jen ten dětský si vybavuju - taky jsem mívala tyhle touhy. I když ne tak dobrodružné. Stačilo mi, když už to v Praze nebylo k vydržení (=nuda/nechápající rodiče/atd.), podnikat výpravy/útěky k babičce. Tedy vlastně pouze balení dětského kufříčku. Rodiče mi cestu vždycky zatrhli a byl z toho řev, takže klobouk dolů před vaším pedagogickým přístupem, je-li to vyprávění založené na pravdě. :) Jinak mi to velmi připomnělo jednu kapitolu z Dětí z Bullerybnu, kde se dívky rozhodnou utéct z domova a dopadne to podobně. Asi je to univerzální.
ReplyDeleteAw_MP: dobře syna známe, takže jsme ho podpořili bez obav :-)
ReplyDeleteTak na tohle se strašně těším :o)Až bude to naše dítě povídat takové pitominky. Naší dceři je rok a 3/4 a perlí už teď. Včera nám řekla, že umí mluvit anglicky. Tak jsme se jí zeptali, co teda anglicky umí. A ona na to: "mluvit" (vtipný, že jo? :o) Tak jsme jí řekli, ať nám teda něco poví anglicky. A ona na to něco jako "mink pink nink nank".
ReplyDeleteSkvělej blog!