Wednesday, May 15, 2019

Knoflíkové blues

Moje babička mívala v kredenci dózu s víčkem plnou knoflíků. Moc krásné tam měla, zlaté a perleťové, s rytinami, barevné i dřevěné, hotový poklad. Jako úplně malinká, něco málo přes rok mi bylo, jsem se dózičky zmocnila, knoflíky vysypala a hrála si s nimi. Když mě babička objevila, zděsila se, že bych třeba mohla nějaké spolykat, a chtěla mi je zabavit. Spustila jsem strašlivý nářek a nechtěla se těch krásných věcí vzdát. Babi nakonec kapitulovala a knoflíky mi nechala. Hrála jsem si s nimi dlouho a soustředěně, žádný jsem neztratila, natož abych ho polykala. 

Za pár dní jsem začala babičku tahat za ruku a úpěnlivě přitom volala: "Dej! Dej! Nesito lajsito!" Babi dlouho nechápala, co vlastně chci, ale když jsem ji dovlekla až ke kredenci, došlo jí, že se dožaduju těch knoflíků. Vzpomněla si totiž, že když se jí nepovedlo mi je napoprvé vzít, mávla nad tím rukou a pronesla: "Ale tak si to nech a hraj si..." Nech si to a hraj si - nesito lajsito.

Hrála jsem si pak s těmi knoflíky ještě mockrát, byl to pro mě vždycky svátek, když mi je babi dovolila vytáhnout. Dneska mám taky svoji "nesito lajsito" krabičku, ale na hraní ji nikdo nikdy nechtěl. A přitom je taková pěkná!

Monday, January 21, 2019

Jak jsem nechtěla být za dinosaura


Můj syn se rozhodl, že ze mě udělá instagramovou celebritu. Nevím přesně, co si od toho slibuje, ani jak si představuje, že jeho stará nudná matka, která jenom věčně sedí doma a pracuje, nejezdí do exotických destinací, nemá čas na žádné koníčky, neumí se působivě nalíčit a nevlastní krásné tělo, jež by mohla vystavovat v roztodivných pozicích, v tom nablýskaném světě hezkých, mladých, zajímavých a zcestovalých lidí zapůsobí. Nicméně se do toho vrhl s odhodláním hodným lepší věci, takže jsem si pomyslela, že alespoň budeme mít s pubertálem společné téma, a nechala se přemluvit k založení účtu.

První úskalí nastalo už při volbě instagramového jména. Nesmí být moc dlouhé ani moc krátké, musí mě podle něj každý poznat, ale zase by to nemělo být celé jméno, protože to je takový trapně fejsbukový a fejsbuk je nuda pro starý. (Díky, synu. Kdo by byl tušil, že budu za dinosaura používáním sociální sítě.)

Poté jsem dostala školení v používání instagramových filtrů. Fotografie se v žádném případě nemůže umístit na instáč tak, jak jsem ji vyfotila, ale musí projít poměrně náročným post-processingem, kdy ji víceméně zprzním až do bezvědomí, takže už v podstatě vůbec nepřipomíná původní objekt, ale zato má exotickou texturu, je krásná a působivá. Chci vyfotit časopis, do kterého jsem překládala články? Ani omylem nemůžu cvaknout jenom samotný časopis. Musí být doprovázen alespoň dostatečně hipsterským nápojem, třeba pumpkin spice latte. Nakonec se synáček nechal ukecat na hrníček s malinovým čajem, ale bylo vidět, že jsem ho dost zklamala.

Následovala podrobná, zasvěcená a poměrně naléhavá přednáška na téma "hashtagy". "Na instáči každej vyhledává podle heštegů. Musíš jich ke každý fotce narvat co nejvíc, aby to vidělo co nejvíc lidí. Hele, tady třeba vraž #smart, #love, #pretty a #travel.To je fuk, že to s tématem fotky vůbec nesouvisí, ale lidi si tě najdou, chápeš."

Zblblé všemi těmito instrukcemi mi výroba každého instáčového postu zabere tolik času, že to mou počáteční ochotu potomkovi vyhovět poněkud nabouralo. Dosud se mi povedlo umístit fotku našeho vánočního stromku, zelenou konvičku, co jsem dostala k Vánocům, značně rozmazané ptačí krmítko, fotku sušenek, co mi můj mladší syn ráno připravil k posteli (hashtagy "#motherhood", "#children" a "#love" jí zatím zajistily suverénně největší oblíbenost), několik knížek a časopis. Získala jsem asi čtyři a půl sledujícího (vlastní dítko se za celý nedá počítat). Následně mi došla inspirace. Obávám se tedy, že jsem očekáváním svého dítěte tak úplně nedostála. Insta-celeb ze mě asi nebude. Snad mi to chlapec odpustí.

Thursday, July 19, 2018

Šnečí vzpomínání

Ve skříni mám krabičku plnou šnečích ulit. Sbírávali jsme je na procházkách s dětmi. Několik let byla ta krabička trvale uparkovaná v koupelně. Mladší syn, když byl ještě maličký, tak v menším předškolním věku, vždycky jednou za čas oznámil: "Jdu koupat šnečky." Napustil si do umyvadla vodu, přidal mýdlové mydlinky, aby to bylo zajímavější, nasypal do vody ulity a dlouho, předlouho si pak s nimi vydržel v té vodě hrát. Přidával i různé další hračky, vymýšlel složitá dramata. Třeba hodinku si u toho umyvadla spokojeně broukal, pozpěvoval, přehrával nějaké scénky.

Teď už je velký školák, jsou to už roky, co naposledy koupal šnečky. Dívám se na tu krabičku se starými, popraskanými ulitami a nemám to srdce ji vyhodit.

Tuesday, June 19, 2018

Prokleté jmeniny

Nemám ráda svátky. Tedy jmeniny, aby bylo jasno; jiné svátky jako třeba Vánoce slavím celkem ochotně. Ale zvyk oslavovat den, kdy bylo moje jméno podle jakéhosi arbitrárního klíče přiřazeno k nějakému dni v kalendáři, jsem si nikdy neosvojila a neoblíbila.

Nedokážu udržet v paměti desítky jmen svých blízkých a přátel, abych jim nikdy nezapomněla popřát. Jmeninám se navíc v různých rodinách přikládá různá důležitost, takže nikdy nevím, jestli je nutno k někomu napochodovat s bonboniérou nebo stačí poslat mu esemesku, a dotyčný je potom buď v rozpacích, neboť bonbony vůbec neočekával, nebo uražen, jelikož je očekával.

V posledních desetiletích lidé stále častěji dostávají jména, která v kalendáři vůbec nejsou, případně v něm jsou, ale přiřazují se ke jménům již existujícím, takže v jeden den pak mají svátek třeba Vít, Isolda, Lothar, Senta, Jolana a Zoltán. V běžných kalendářích se ovšem uvádí jen jedno, takže vy si řeknete, že dobrý, Víta žádnýho neznáte, dneska je klid, jenomže kamarádka s dcerou Jolanou se urazí, že jste si nevzpomněli.

A to už vůbec nemluvím o lidech, kteří z nějakého temného důvodu slaví svátek úplně jindy, než na svůj svátek. To takhle v září potkáte kamarádku Marii a jako zázrakem si vzpomenete, že má svátek, nadšeně jí popřejete a ona napruženě odtuší, že nechápe, proč jí přejete zrovna dnes, když ona odjakživa slaví svátek v dubnu na Heřmana, a to jste se jí popřát vůbec neobtěžovali, takže teď už to fakt nenapravíte.

Tímto se tedy všem přátelům, Římanům a rodákům hluboce omlouvám, že jsem jim nepopřála, nepřeju a nepopřeju. Uznávám, že co se týče svátků, jsem osoba nezodpovědná a nedbalá a nemožná. Nicméně všechny vás ujišťuji, že ani od vás přání nečekám, a kdo mi třináctýho prosince ještě jednou napíše, kolik už jsem upila noci, na toho sešlu nějakou kreativní kletbu!


Friday, October 13, 2017

Jak se hraje Na Citáty

Pravidla hry "Na citáty". Hra je vhodná do klubovny, obývacího pokoje, pracovny, i do postele v deštivých večerech.

Hráči: anglofonní spisovatel, čtenáři, překladatelé, kritici.

Úlohou anglofonního spisovatele v této hře je pamatovat si ze školy a vlastní četby klasické literatury desítky, stovky až tisíce příhodných citátů. Tyto je pak třeba porůznu rozmisťovat ve svých knihách. Někdy z nich použijete třeba jen dvě tři slova, ale to nevadí, naopak. Čím mistrněji použití citátu zamaskujete, tím víc bodů. To všechno patří do hry. Úkolem vašich čtenářů je potom co nejvíce takových citátů v textu poznat a v duchu se poplácat po rameni, že se jim to povedlo. Za to rovněž získávají body.

V této hře se samozřejmě uplatní i další hráči, a to překladatelé a kritici. Úkolem překladatele je rovněž všechny citáty poznat a následně vhodně převést do cílového jazyka; ovšem pozor, vždycky s použitím již existujícího překladu někoho jiného. Klasiku si nemůžete překládat sami, to by v tom byl holubník. Co na tom, že se vám tam ten verš rytmicky nehodí, případně že tohle slovo zabije celou hříčku. Prostě si to nemůžete přeložit sami. Tečka. Leda že by to předtím ještě nikdo nepřeložil. Ale i tak je to prekérka a body rozhodně nezískáte.
Úlohou kritiků ve hře je potom poznat, kde překladatel citát nepoznal, a v recenzi se zmínit o tom, jaký je překladatel blbec. Případně pokud to překladatel poznal, že použil nevhodný překlad / text si svévolně přeložil sám.
Spisovatel získává body za každý nepoznaný citát, zbytek hráčů potom za každý citát poznaný. Vítězí hráč s nejvyšším počtem bodů.
Bodové hodnocení

Spisovatel:
citát použitý tak, jak je  1 bod 
citát parafrázovaný či zkrácený na pár slov 5 bodů
citát vhodně zamaskovaný v textu tak, že to poznají jen ti nejsečtělejší čtenáři 10 bodů
citát, který nikdo nepozná -50 bodů (k čemu to, když to nemá žádný efekt?)

Čtenář:
poznaný citát (celý)  2 body
poznaný citát (zlomek)  6 bodů
citát poznaný a vtipně zapracovaný do komentáře ke knize na sociálních sítích  20 bodů
citát nepoznaný  -5 bodů

Překladatel:
citát poznaný 0 bodů (to je přece samozřejmost)
citát nepoznaný -30 bodů
citát nepoznaný, což je odhaleno kritikem -100 bodů
citát poznán a převeden v cizím překladu 1 bod
citát poznán a přeložen svépomocí -5 bodů (že se nestydíte); 0 bodů v případě, že dřívější překlad neexistuje (no co už s váma, no)

Kritik
citát poznaný 5 bodů 
citát poznaný v originále a odhaleno, že překladatel nepoznal  50 bodů
citát poznaný, překladatel nepoznal, zapracováno do recenze ve formě sžíravé poznámky 100 bodů


Hezkou zábavu!

Friday, October 21, 2016

Kdo neťuká s námi, ťuká proti nám!

Už mockrát mě napadlo, jak asi vypadá někdo, jehož náplní práce je vytvářet fiktivní operační systémy, prohlížeče, databáze a další programy pro filmy a televizní seriály. Příslušníci tohoto klanu musí totiž pracovat úplně jinak, než všichni ostatní programátoři na světě.

Základním požadavkem na takový software je úplně nejvíc hustá grafika, pokud možno plná různých animovaných prvků. Na monitoru musí neustále něco běhat, třeba rychle se střídající tváře zločinců, otisky prstů, dokonce i pohyby peněz na účtech se musejí odehrávat fyzicky, minimálně pomocí nějakých červených blikajících světýlek přebíhajících z jednoho měšečku do druhého.

Další nezbytné kritérium je, že se takový software nesmí dát ovládat myší. Vlastně myš, která je pro nás reálný plebs pravděpodobně nejvytíženějším kusem hardwaru, u filmových a televizních počítačů v 99,99 procentech úplně chybí. Hrdinové jen neustále zuřivě ťukají do klávesnice. Vlastně je to obdivuhodné, jen si představte ty desítky a stovky klávesových příkazů, které musejí ovládat. Jistě se to dlouhá léta učili, jen aby nemuseli používat tu otravnou věc, která tupě plní pokyny na jediné cvaknutí.

U filmových programů je rovněž důležité, aby v nich všechno bylo napsáno co největším písmem. My obyčejní lidé už jsme si zvykli, že všechno, co napíšeme nebo si čteme, se zobrazuje většinou standardní dvanáctkou, což je hodně otravné, protože se nám například celá jedna stránka textu vejde na obrazovku. Takový filmový hrdina dostane e-mail o dvou řádcích, který mu po otevření zabere veškerou plochu monitoru, poněvadž je lepší člověk než my, a zaslouží si tedy minimálně stodvacítku, ne nějakou umrněnou dvanáctku.

Filmový software také umí dělat zázraky. Zkusili jste si někdy na počítači zvětšit záběr z průmyslové kamery? Cože, vy jste si nevšimli, že pachateli ukazujou hodinky tři čtvrtě na sedm a ne půl šesté, jak tvrdil? Přece když takovou fotku zvětšíte až do bezvědomí, musíte vidět i chlupy v jeho uších! Netvrďte mi, že vidíte jenom čím dál větší pixely. Prostě to neděláte dobře, to je celý.
V neposlední řadě je potřeba, aby hrdinové stříbrného plátna a tekutých krystalů nepoužívali žádné trapně konvenční a všeobecně známé programy. Nějaký gůgl nebo word, simvás. Každá organizace, vlastně každičký jednotlivý človíček mihnuvší se obrazovkou má svoje vlastní, jedinečné textové editory a browsery. Dokonce ani blbá kalkulačka nemůže vypadat jako kalkulačka. Minimálně musí mít tu hustou grafiku, žejo, takže místo abyste suše a neoriginálně napsali dvě čísla a odklikli enter, několik vteřin zuřivě ťukáte, na což monitor reaguje zobrazením poskakujících a poblikávajících čísílek, která spolu zatančí rituální taneček a následně se zobrazí výsledek, pochopitelně gigantickým fontem a na pozadí vybuchujícího ohňostroje.
No a co teprve sociální sítě! Kdepak fejsbuk nebo twitr. Každý film, každý televizní seriál  má svoje vlastní. Zajímavé, že se všechny uživí a ani si nekonkurují. 

A teď si představte, že jste někdo, kdo všechny tyhle nádherné věci a funkce vytváří. Fantazii se meze nekladou, hlavně aby to bylo efektní a dělalo to hustý věci. Být filmovým ajťákem musí být zkrátka práce snů.

P.S. Zkuste si v prohlížeči otevřít stránku vyhledávače, který používají hrdinové seriálu CSI. Schválně, kam vás to zavede. :)

Tuesday, March 29, 2016

Magie malých věcí

Mám doma kapesník. Je zjevně dosti starý, protože látka je tenoučká a dávno už nabyl takové té něžné hebkosti, díky níž je vůči nosu obolavělému rýmou mnohem milosrdnější než ty nejvoňavější a příznivými substancemi nejnapuštěnější papírové vymoženosti.

Na kapesníku jsou červenou bavlnkou vyšité iniciály K.Š. Nemám nejmenší tušení, kdo je nebo byl K.Š. Nevím ani, odkud se u mě ten kapesník vlastně vzal. Jednoho dne tu prostě byl. Ale představuju si.

Někdy vidím starého pána, kterému jeho věrná babička ten kapesník každý den pečlivě strkala do kapsy, protože vychovaný člověk přece nikdy nevyjde bez kapesníku. Na každý kapesník mu s láskou povyšívala ta písmenka, protože stařeček už je roztržitý a pořád ty kapesníky někde zapomíná.

Jindy si zase vymyslím dívku, nad kterou matka přísně stojí a dohlíží, aby si vyšila monogramy na všechno, co jednou dostane do výbavy. A pak mládence, který jeden z těch kousků textilu obdařeného iniciálami dostal od té mladé ženy na památku, když odjížděl na vojnu.

Všechny ty představy jsou takové vzdálené, protože kdo dneska, kromě mě, ještě používá látkové kapesníky, natož aby si na ně vyšíval monogramy? Nikdy se nejspíš nedozvím, kdo K.Š. ve skutečnosti byl či byla. O to víc mě ale kouzlo předmětu, který prošel bůhvíkolika neznámýma rukama, než se dostal ke mně, přitahuje. Užívám si ho pokaždé, když kapesník s láskou žehlím.

A když mám chuť na ještě větší záhadu, stačí mi dojít ke knihovně. Svazek Coleridgeových sebraných spisů, který jsem kdysi dostala darem, si v roce 1882 podepsala paní (nebo slečna) Amy Fordhamová. Ale to jí nestačilo, nechala se básníkovým talentem inspirovat natolik, že si na volné stránky za ilustrace zapisovala vlastní poetické pokusy.

Slečnu Amy si nejčastěji představuji jako dívku v šatech s řasenou sukní, s lokýnkami tmavých vlasů a snivýma očima. Taková Charlotte Brontëová bez talentu. Byla slabá na plíce, často omdlévala a užívala nejrůznější posilující tonika.Vdávat se nechtěla, vyšívat kapesníčky taky ne, raději si četla (a psala neumělou poezii). Její otec, vážený viktoriánský výrobce tapet, s ní však měl jiné plány a provdal ji za syna spřáteleného majitele textilky. Solidní podnikatel se kupodivu o literárních spádech své ženy vyjadřoval v klubu s pochopením. Byl na ni svým způsobem hrdý, i když si neměli mnoho co říct. Ji nezajímaly textilní stroje a on nečetl Coleridge. Měli spolu čtyři děti, které vychovávaly guvernantky. Děti ale byly slabé a neduživé, dvě brzy zemřely. Nejspíš kvůli arzeniku, jenž se vypařoval z těch krásných zelených tapet, které dceři věnoval do výbavy otec. Amy je nijak zvlášť neoplakávala, z životabudičů obsahujících heroin a opiovou tinkturu měla totiž stále trochu zamženou mysl. Zasněně posedávala na pohovce a listovala Coleridgem. Při pátém porodu zemřela.

Nejsem hromadivý člověk, nesnáším obydlí zavalené množstvím krámů a nemilosrdně vyhazuju, co už není zapotřebí. Bez "věcí s příběhem" by ale můj život byl o něco chudší. Škoda že jich nemám víc.