Radosti života vesnického

Tak jsem udělala úlitbu svým dětem a přestěhovala se s nimi na prázdniny zpět do lůna rodičovského, neboli na vesnici vesnicovatou. Outů mě nakonec celkem bez problémů připojilo k civilizovanému světu, tudíž přesunu nic nebránilo. Už jsem ovšem na vsi hezky dlouho nepobývala, takže všechny radůstky a specifičnosti života venkovského na mě dolehly s plnou silou.

Především jsem už zapomněla, jaký je na vesnici KRAVÁL. Rozmazlena božským klidem v Podbabě na mě ty zvuky útočí ze všech stran. Všechna ta zvěř! S východem slunce se rozeřvou ptáci v parku, o chvíli později si začnou strhávat hlasivky kohouti. Psi štěkají průběžně a stále, kdykoli se za plotem něco pohne. V noci nádavkem hlučí pod okny kočky - buď se rvou, nebo souloží, nebo obojí. Od sousedů bečí stádo ovcí.

Pokud jde o zvuky civilizovaného světa, přes týden minimálně dvakrát denně zpestří zvukovou kulisu obecní rozhlas. Profláklou socialistickou píseň následuje huhňavý projev, kterému není nikdy nic rozumět. O víkendu nahrazuje rozhlas nejprve v brzkém ránu sehraný sbor sekaček na trávu, který v průběhu dne vystřídá koncert sousedských cirkulárek, míchaček a podobných zařízení. K práci na cirkulárce je pochopitelně nutno pustit si patřičně nahlas hity z rádia Impuls, aby je přes řezané dřevo bylo dobře slyšet. Dvakrát denně se k nim přidá i projíždějící a vyhrávající zmrzlinářské auto. Dodávka s amplionem hlasitě nyjícím "Kůůůžéééé.... kůůůůžéééé..... kůůůůůže pééééřííííí...." je pak už jen milou, nostalgickou upomínkou na dětství.

Ať mi ještě někdo vykládá, jaký je na vesnici božský klid. Chci zpátky pod Julisku!

Jak jsem byla za blbce

Když se člověk stane rodičem, připadá si jako blbec velice často. A když musí s dítětem navštívit lékařské zařízení, připadá si tak prakticky vždycky. To platilo i pro náš nedávný výlet na motolskou pohotovost.

V jednu ráno mimi Ajnštajn k neutišení plakalo, teploměr naměřil neuvěřitelných 41 stupňů. Bylo urychleně vraženo do kýble s vlažnou vodou, abychom to aspoň trochu srazili, a rodinnou radou jsme se usnesli, že pravděpodobně již zaútočila bratrova angína a že by ta antibiotika asi měl Ajnštajn dostat co nejdřív. Ve dvě jsme tedy zazvonili u dveří v Motole. Lékař, tipovala bych ho o pár let staršího než jsem já, se tvářil velice otráveně. K sestře polohlasně (ale tak, abych to slyšela) pronesl: "Zas jedni, co tu nemají co dělat. Už tu bylo osm dětí a žádné sem nepatřilo!" Zřejmě pokud nedorazí dítě v krvi, nemá na motolské emergency co dělat. Jako by snad bylo mou nejoblíbenější zábavou vozit ve dvě ráno mimino do nemocnice. No, co už.

V ordinaci lékař Ajnštajna zběžně obhlédl a poslechl, vrhl na mě pohled "zase jedna hysterka" a vyhlásil běžnou virózu. Pak jsem udělala tu závažnou chybu, že coby pouhá MATKA a prachsprostý LAIK jsem si dovolila zapochybovat. Namítla jsem, že bratr má angínu, je na antibiotikách, a co ty obrovský čepy a ten jazyk, a že by teda třeba mohl aspoň udělat CRP, aby se vědělo... umrazil mě jedinou větou: "Miminka angínu nemívají."

Pan doktor tedy vypsal zprávu, přičemž ho znechuceně arogantní výraz ani na chvíli neopustil, a vypakoval nás z ordinace. Arogantní, přísně se mnou hovořící muži ve mně vždycky vyvolávají pocit strachu a defenzívy. Ještě jsem se tedy panu doktorovi poníženě omluvila, že jsme ho s takovou banalitou tolik obtěžovali. Přísně si mě změřil a prohlásil: "Příště trochu přemýšlejte, než vyrazíte na pohotovost!" Ano prosím, budu prosím. Už jsem zase za blbce.

Druhý den ráno teploty nejen že neklesly, ale Ajnštajn se ještě po celém těle osypal. Sebrali jsme se tedy a vyrazili k naší dětské lékařce. Ta pečlivá duše udělala CRP, udělala výtěry a celkem snadno diagnostikovala spálovou angínu. Kterou miminka přece nemívají, že. Vyfasovali jsme antibiotika a uzdravování mohlo začít. Připadala jsem si jako trochu menší blbec.

P.S. Na můj mail, nesměle upozorňující motolskou nemocnici na ne úplně profesionální jednání zmíněného lékaře, se mi dostalo odpovědi, že nebylo shledáno žádného pochybení. Zase jsem byla za blbce. To je holt úděl rodičů v lékařských zařízeních.

Jen tak si trochu chrochtnout

Tak se tu v hrůze a rozčilení zamýšlím nad stavem dětských knížek, přesněji řečeno různých takových těch rozkládacích a vyšupovacích, chrochtajících a cinkajících produktů pro batolata. Výrobky jsou to povětšinou bytelné, obrázky hezké, zhusta jsou převzaté z nějakých cizozemských originálů. Co je zřejmě druhořadé a nikdo se nepovažuje za nutné tím více zabývat, jsou texty, které se v nich objevují. Asi si ve vydavatelství řekli, prosím vás, vždyť ta mrňata stejně nemluví a houby tomu rozumí, co se budem obtěžovat vymýšlet něco pěkného, smysluplného, libozvučného?

A tak tu máme na jedné straně například Hrubínovo Kuřátko a obilí s Milerovými ilustracemi. Pravda, nepípá to ani nechrochtá, ani se tam kuřátko nepohybuje a důmyslně neschovává za listem. Zato z ní ale můžete dítěti číst, aniž byste utrpěli mozkový šok po zarecitování takových perel jako:

Mám hustý kožíšek, samou kudrlinku,
na louce ochutnávám každičkou bylinku.
Teploučkou vlnu vám dávám na zimu,
abyste při mrazech nechytli angínu!

Tuto výživnou směs nabízí skvost jménem Domácí zvířata: Kniha se zvukovými efekty z produkce vydavatelství Rebo. A nepřekládal jim to prosím topinkovač ani sousedovic Alík, ale překladatelka Mahulena Červená, která si na toto dadaistické dílko dokonce nárokuje (c)autorská práva. Možná by to s tím topinkovačem dopadlo líp; třeba by aspoň počítal slabiky na řádce.

Chápu, že pro nemluvícího ročního člověka je text v knize, která chrochtá, mňouká a bečí, celkem podružný. Nabízí se tedy otázka, proč ho tam vůbec dávat?

Pořádně se dívat

Dneska jsme po dlouhé době zase byli ve Stromovce. Pominu-li, že třetina plochy je ohrazená, poněvadž tam Metrostav buduje ten debilní tunel, byl to pěkný zážitek. S T. jsem si zase uvědomila, jak moc se člověk, jak stárne, zapomíná dívat. Na takové pěkné věci jako roztomilou chlupatou housenku, na houby v trávě, na "zapojený" :-) ploštice (teda vlastně ruměnice! jak mě, ignorantku, T. nedůtklivě poučil), na to, jak se kačerům mění barva hlavy podle dopadajícího světla... Mimiš, ten zase strávil dlouhé, předlouhé minuty tím, že v naprostém transu a soustředění láskyplně ohmatával pacinkama stromovou kůru. T. zatím seděl na kmeni stromu nad vodou, házel do ní pampelišky a rozumoval nad tím, jak vlastně nevíme, co se s takovou utopenou pampeliškou v té vodě stane, a že je to tak vlastně na světě se vším. Kupodivu ho, filozofa, lidé ani neušlapali. :-)))