Monday, July 6, 2009

Radosti života vesnického

Tak jsem udělala úlitbu svým dětem a přestěhovala se s nimi na prázdniny zpět do lůna rodičovského, neboli na vesnici vesnicovatou. Outů mě nakonec celkem bez problémů připojilo k civilizovanému světu, tudíž přesunu nic nebránilo. Už jsem ovšem na vsi hezky dlouho nepobývala, takže všechny radůstky a specifičnosti života venkovského na mě dolehly s plnou silou.

Především jsem už zapomněla, jaký je na vesnici KRAVÁL. Rozmazlena božským klidem v Podbabě na mě ty zvuky útočí ze všech stran. Všechna ta zvěř! S východem slunce se rozeřvou ptáci v parku, o chvíli později si začnou strhávat hlasivky kohouti. Psi štěkají průběžně a stále, kdykoli se za plotem něco pohne. V noci nádavkem hlučí pod okny kočky - buď se rvou, nebo souloží, nebo obojí. Od sousedů bečí stádo ovcí.

Pokud jde o zvuky civilizovaného světa, přes týden minimálně dvakrát denně zpestří zvukovou kulisu obecní rozhlas. Profláklou socialistickou píseň následuje huhňavý projev, kterému není nikdy nic rozumět. O víkendu nahrazuje rozhlas nejprve v brzkém ránu sehraný sbor sekaček na trávu, který v průběhu dne vystřídá koncert sousedských cirkulárek, míchaček a podobných zařízení. K práci na cirkulárce je pochopitelně nutno pustit si patřičně nahlas hity z rádia Impuls, aby je přes řezané dřevo bylo dobře slyšet. Dvakrát denně se k nim přidá i projíždějící a vyhrávající zmrzlinářské auto. Dodávka s amplionem hlasitě nyjícím "Kůůůžéééé.... kůůůůžéééé..... kůůůůůže pééééřííííí...." je pak už jen milou, nostalgickou upomínkou na dětství.

Ať mi ještě někdo vykládá, jaký je na vesnici božský klid. Chci zpátky pod Julisku!