Friday, October 21, 2016

Kdo neťuká s námi, ťuká proti nám!

Už mockrát mě napadlo, jak asi vypadá někdo, jehož náplní práce je vytvářet fiktivní operační systémy, prohlížeče, databáze a další programy pro filmy a televizní seriály. Příslušníci tohoto klanu musí totiž pracovat úplně jinak, než všichni ostatní programátoři na světě.

Základním požadavkem na takový software je úplně nejvíc hustá grafika, pokud možno plná různých animovaných prvků. Na monitoru musí neustále něco běhat, třeba rychle se střídající tváře zločinců, otisky prstů, dokonce i pohyby peněz na účtech se musejí odehrávat fyzicky, minimálně pomocí nějakých červených blikajících světýlek přebíhajících z jednoho měšečku do druhého.

Další nezbytné kritérium je, že se takový software nesmí dát ovládat myší. Vlastně myš, která je pro nás reálný plebs pravděpodobně nejvytíženějším kusem hardwaru, u filmových a televizních počítačů v 99,99 procentech úplně chybí. Hrdinové jen neustále zuřivě ťukají do klávesnice. Vlastně je to obdivuhodné, jen si představte ty desítky a stovky klávesových příkazů, které musejí ovládat. Jistě se to dlouhá léta učili, jen aby nemuseli používat tu otravnou věc, která tupě plní pokyny na jediné cvaknutí.

U filmových programů je rovněž důležité, aby v nich všechno bylo napsáno co největším písmem. My obyčejní lidé už jsme si zvykli, že všechno, co napíšeme nebo si čteme, se zobrazuje většinou standardní dvanáctkou, což je hodně otravné, protože se nám například celá jedna stránka textu vejde na obrazovku. Takový filmový hrdina dostane e-mail o dvou řádcích, který mu po otevření zabere veškerou plochu monitoru, poněvadž je lepší člověk než my, a zaslouží si tedy minimálně stodvacítku, ne nějakou umrněnou dvanáctku.

Filmový software také umí dělat zázraky. Zkusili jste si někdy na počítači zvětšit záběr z průmyslové kamery? Cože, vy jste si nevšimli, že pachateli ukazujou hodinky tři čtvrtě na sedm a ne půl šesté, jak tvrdil? Přece když takovou fotku zvětšíte až do bezvědomí, musíte vidět i chlupy v jeho uších! Netvrďte mi, že vidíte jenom čím dál větší pixely. Prostě to neděláte dobře, to je celý.
V neposlední řadě je potřeba, aby hrdinové stříbrného plátna a tekutých krystalů nepoužívali žádné trapně konvenční a všeobecně známé programy. Nějaký gůgl nebo word, simvás. Každá organizace, vlastně každičký jednotlivý človíček mihnuvší se obrazovkou má svoje vlastní, jedinečné textové editory a browsery. Dokonce ani blbá kalkulačka nemůže vypadat jako kalkulačka. Minimálně musí mít tu hustou grafiku, žejo, takže místo abyste suše a neoriginálně napsali dvě čísla a odklikli enter, několik vteřin zuřivě ťukáte, na což monitor reaguje zobrazením poskakujících a poblikávajících čísílek, která spolu zatančí rituální taneček a následně se zobrazí výsledek, pochopitelně gigantickým fontem a na pozadí vybuchujícího ohňostroje.
No a co teprve sociální sítě! Kdepak fejsbuk nebo twitr. Každý film, každý televizní seriál  má svoje vlastní. Zajímavé, že se všechny uživí a ani si nekonkurují. 

A teď si představte, že jste někdo, kdo všechny tyhle nádherné věci a funkce vytváří. Fantazii se meze nekladou, hlavně aby to bylo efektní a dělalo to hustý věci. Být filmovým ajťákem musí být zkrátka práce snů.

P.S. Zkuste si v prohlížeči otevřít stránku vyhledávače, který používají hrdinové seriálu CSI. Schválně, kam vás to zavede. :)

Tuesday, March 29, 2016

Magie malých věcí

Mám doma kapesník. Je zjevně dosti starý, protože látka je tenoučká a dávno už nabyl takové té něžné hebkosti, díky níž je vůči nosu obolavělému rýmou mnohem milosrdnější než ty nejvoňavější a příznivými substancemi nejnapuštěnější papírové vymoženosti.

Na kapesníku jsou červenou bavlnkou vyšité iniciály K.Š. Nemám nejmenší tušení, kdo je nebo byl K.Š. Nevím ani, odkud se u mě ten kapesník vlastně vzal. Jednoho dne tu prostě byl. Ale představuju si.

Někdy vidím starého pána, kterému jeho věrná babička ten kapesník každý den pečlivě strkala do kapsy, protože vychovaný člověk přece nikdy nevyjde bez kapesníku. Na každý kapesník mu s láskou povyšívala ta písmenka, protože stařeček už je roztržitý a pořád ty kapesníky někde zapomíná.

Jindy si zase vymyslím dívku, nad kterou matka přísně stojí a dohlíží, aby si vyšila monogramy na všechno, co jednou dostane do výbavy. A pak mládence, který jeden z těch kousků textilu obdařeného iniciálami dostal od té mladé ženy na památku, když odjížděl na vojnu.

Všechny ty představy jsou takové vzdálené, protože kdo dneska, kromě mě, ještě používá látkové kapesníky, natož aby si na ně vyšíval monogramy? Nikdy se nejspíš nedozvím, kdo K.Š. ve skutečnosti byl či byla. O to víc mě ale kouzlo předmětu, který prošel bůhvíkolika neznámýma rukama, než se dostal ke mně, přitahuje. Užívám si ho pokaždé, když kapesník s láskou žehlím.

A když mám chuť na ještě větší záhadu, stačí mi dojít ke knihovně. Svazek Coleridgeových sebraných spisů, který jsem kdysi dostala darem, si v roce 1882 podepsala paní (nebo slečna) Amy Fordhamová. Ale to jí nestačilo, nechala se básníkovým talentem inspirovat natolik, že si na volné stránky za ilustrace zapisovala vlastní poetické pokusy.

Slečnu Amy si nejčastěji představuji jako dívku v šatech s řasenou sukní, s lokýnkami tmavých vlasů a snivýma očima. Taková Charlotte Brontëová bez talentu. Byla slabá na plíce, často omdlévala a užívala nejrůznější posilující tonika.Vdávat se nechtěla, vyšívat kapesníčky taky ne, raději si četla (a psala neumělou poezii). Její otec, vážený viktoriánský výrobce tapet, s ní však měl jiné plány a provdal ji za syna spřáteleného majitele textilky. Solidní podnikatel se kupodivu o literárních spádech své ženy vyjadřoval v klubu s pochopením. Byl na ni svým způsobem hrdý, i když si neměli mnoho co říct. Ji nezajímaly textilní stroje a on nečetl Coleridge. Měli spolu čtyři děti, které vychovávaly guvernantky. Děti ale byly slabé a neduživé, dvě brzy zemřely. Nejspíš kvůli arzeniku, jenž se vypařoval z těch krásných zelených tapet, které dceři věnoval do výbavy otec. Amy je nijak zvlášť neoplakávala, z životabudičů obsahujících heroin a opiovou tinkturu měla totiž stále trochu zamženou mysl. Zasněně posedávala na pohovce a listovala Coleridgem. Při pátém porodu zemřela.

Nejsem hromadivý člověk, nesnáším obydlí zavalené množstvím krámů a nemilosrdně vyhazuju, co už není zapotřebí. Bez "věcí s příběhem" by ale můj život byl o něco chudší. Škoda že jich nemám víc.