Monday, September 16, 2019

S Andělem do Kellerman's?


 Přemýšleli jste někdy nad tím úžasným letoviskem, v němž úplně na závěr zazní legendární "Baby nebude sedět v koutě"? Děj filmu Dirty Dancing se odehrává ve fiktivním horském resortu Kellerman's.
V roce 1988, kdy jsem film poprvé viděla na klasické samo-dlabo videokazetě, jsem netušila, jestli jsou takové podniky v Americe běžné, nebo jestli je to věc minulosti, ale vím, že mi to neodbytně připomínalo odborářské rekreace ve filmech typu Dovolená s Andělem.

Americká skutečnost byla všechno jiné, jen ne odborářská.
Na počátku dvacátého století, kdy se začalo hromadně rozmáhat "dovolenkování" , neměla početná americká židovská komunita moc kam jezdit, protože mezi "slušnou" (nežidovskou) společností nebyli vítaní. 
A tak si začali zakládat letní resorty vlastní. Prakticky všechny se nacházely v pohoří Catskills ve státě New York. V jediném okrese, Sullivan County, bylo v dobách největšího rozmachu přes pět set! takovýchle obrovských all-inclusive letovisek, a všechna byla určená prakticky výhradně židovské klientele. Stal se z toho fenomén, kterému se začalo přezdívat "Borscht Belt". Zámožné židovské rodiny tam trávily celé léto, patřilo to k dobrému tónu odjet na léto z New Yorku a dalších velkých měst na východě a trávit ho v Catskills. Tenhle fenomén trval přes padesát let. 
 
Ovšem se změnami v americké společnosti, které přišly v 60. letech, najednou Catskills vyšly z módy. Hotely začaly postupně upadat, většina z nich byla zavřená a posléze zbouraná. Ten největší a nejslavnější z nich, Grossinger's, ale stále stojí. Obrovské dovolenkové město, které už je dneska městem duchů a postupně si ho podmaňuje příroda.

Ve filmu Dirty Dancing byly pečlivě vymýceny všechny explicitní zmínky o židovství, aby to nenarušilo univerzální přitažlivost filmu. Ale jinak jsou všechny reálie autentické, včetně té mánie pro mambo, která v raných šedesátých letech židovskou komunitou opravdu hýbala. Jo a mimochodem, ten meloun, co Baby nese na mejdan zaměstnanců, byl ve skutečnosti prošpikovaný vodkou - alkohol měl personál pochopitelně zakázaný, a tak ho pašovali takhle.

Wednesday, May 15, 2019

Knoflíkové blues

Moje babička mívala v kredenci dózu s víčkem plnou knoflíků. Moc krásné tam měla, zlaté a perleťové, s rytinami, barevné i dřevěné, hotový poklad. Jako úplně malinká, něco málo přes rok mi bylo, jsem se dózičky zmocnila, knoflíky vysypala a hrála si s nimi. Když mě babička objevila, zděsila se, že bych třeba mohla nějaké spolykat, a chtěla mi je zabavit. Spustila jsem strašlivý nářek a nechtěla se těch krásných věcí vzdát. Babi nakonec kapitulovala a knoflíky mi nechala. Hrála jsem si s nimi dlouho a soustředěně, žádný jsem neztratila, natož abych ho polykala. 

Za pár dní jsem začala babičku tahat za ruku a úpěnlivě přitom volala: "Dej! Dej! Nesito lajsito!" Babi dlouho nechápala, co vlastně chci, ale když jsem ji dovlekla až ke kredenci, došlo jí, že se dožaduju těch knoflíků. Vzpomněla si totiž, že když se jí nepovedlo mi je napoprvé vzít, mávla nad tím rukou a pronesla: "Ale tak si to nech a hraj si..." Nech si to a hraj si - nesito lajsito.

Hrála jsem si pak s těmi knoflíky ještě mockrát, byl to pro mě vždycky svátek, když mi je babi dovolila vytáhnout. Dneska mám taky svoji "nesito lajsito" krabičku, ale na hraní ji nikdo nikdy nechtěl. A přitom je taková pěkná!

Monday, January 21, 2019

Jak jsem nechtěla být za dinosaura


Můj syn se rozhodl, že ze mě udělá instagramovou celebritu. Nevím přesně, co si od toho slibuje, ani jak si představuje, že jeho stará nudná matka, která jenom věčně sedí doma a pracuje, nejezdí do exotických destinací, nemá čas na žádné koníčky, neumí se působivě nalíčit a nevlastní krásné tělo, jež by mohla vystavovat v roztodivných pozicích, v tom nablýskaném světě hezkých, mladých, zajímavých a zcestovalých lidí zapůsobí. Nicméně se do toho vrhl s odhodláním hodným lepší věci, takže jsem si pomyslela, že alespoň budeme mít s pubertálem společné téma, a nechala se přemluvit k založení účtu.

První úskalí nastalo už při volbě instagramového jména. Nesmí být moc dlouhé ani moc krátké, musí mě podle něj každý poznat, ale zase by to nemělo být celé jméno, protože to je takový trapně fejsbukový a fejsbuk je nuda pro starý. (Díky, synu. Kdo by byl tušil, že budu za dinosaura používáním sociální sítě.)

Poté jsem dostala školení v používání instagramových filtrů. Fotografie se v žádném případě nemůže umístit na instáč tak, jak jsem ji vyfotila, ale musí projít poměrně náročným post-processingem, kdy ji víceméně zprzním až do bezvědomí, takže už v podstatě vůbec nepřipomíná původní objekt, ale zato má exotickou texturu, je krásná a působivá. Chci vyfotit časopis, do kterého jsem překládala články? Ani omylem nemůžu cvaknout jenom samotný časopis. Musí být doprovázen alespoň dostatečně hipsterským nápojem, třeba pumpkin spice latte. Nakonec se synáček nechal ukecat na hrníček s malinovým čajem, ale bylo vidět, že jsem ho dost zklamala.

Následovala podrobná, zasvěcená a poměrně naléhavá přednáška na téma "hashtagy". "Na instáči každej vyhledává podle heštegů. Musíš jich ke každý fotce narvat co nejvíc, aby to vidělo co nejvíc lidí. Hele, tady třeba vraž #smart, #love, #pretty a #travel.To je fuk, že to s tématem fotky vůbec nesouvisí, ale lidi si tě najdou, chápeš."

Zblblé všemi těmito instrukcemi mi výroba každého instáčového postu zabere tolik času, že to mou počáteční ochotu potomkovi vyhovět poněkud nabouralo. Dosud se mi povedlo umístit fotku našeho vánočního stromku, zelenou konvičku, co jsem dostala k Vánocům, značně rozmazané ptačí krmítko, fotku sušenek, co mi můj mladší syn ráno připravil k posteli (hashtagy "#motherhood", "#children" a "#love" jí zatím zajistily suverénně největší oblíbenost), několik knížek a časopis. Získala jsem asi čtyři a půl sledujícího (vlastní dítko se za celý nedá počítat). Následně mi došla inspirace. Obávám se tedy, že jsem očekáváním svého dítěte tak úplně nedostála. Insta-celeb ze mě asi nebude. Snad mi to chlapec odpustí.