Tuesday, April 21, 2009

Jen tak si trochu chrochtnout

Tak se tu v hrůze a rozčilení zamýšlím nad stavem dětských knížek, přesněji řečeno různých takových těch rozkládacích a vyšupovacích, chrochtajících a cinkajících produktů pro batolata. Výrobky jsou to povětšinou bytelné, obrázky hezké, zhusta jsou převzaté z nějakých cizozemských originálů. Co je zřejmě druhořadé a nikdo se nepovažuje za nutné tím více zabývat, jsou texty, které se v nich objevují. Asi si ve vydavatelství řekli, prosím vás, vždyť ta mrňata stejně nemluví a houby tomu rozumí, co se budem obtěžovat vymýšlet něco pěkného, smysluplného, libozvučného?

A tak tu máme na jedné straně například Hrubínovo Kuřátko a obilí s Milerovými ilustracemi. Pravda, nepípá to ani nechrochtá, ani se tam kuřátko nepohybuje a důmyslně neschovává za listem. Zato z ní ale můžete dítěti číst, aniž byste utrpěli mozkový šok po zarecitování takových perel jako:
Mám hustý kožíšek, samou kudrlinku,
na louce ochutnávám každičkou bylinku.
Teploučkou vlnu vám dávám na zimu,
abyste při mrazech nechytli angínu!
Tuto výživnou směs nabízí skvost jménem Domácí zvířata: Kniha se zvukovými efekty z produkce vydavatelství Rebo. A nepřekládal jim to prosím topinkovač ani sousedovic Alík, ale překladatelka Mahulena Červená, která si na toto dadaistické dílko dokonce nárokuje (c)autorská práva. Možná by to s tím topinkovačem dopadlo líp; třeba by aspoň počítal slabiky na řádce.

Chápu, že pro nemluvícího ročního člověka je text v knize, která chrochtá, mňouká a bečí, celkem podružný. Nabízí se tedy otázka, proč ho tam vůbec dávat?

Thursday, April 16, 2009

Pořádně se dívat

Dneska jsme po dlouhé době zase byli ve Stromovce. Pominu-li, že třetina plochy je ohrazená, poněvadž tam Metrostav buduje ten debilní tunel, byl to pěkný zážitek. S T. jsem si zase uvědomila, jak moc se člověk, jak stárne, zapomíná dívat. Na takové pěkné věci jako roztomilou chlupatou housenku, na houby v trávě, na "zapojený" :-) ploštice (teda vlastně ruměnice! jak mě, ignorantku, T. nedůtklivě poučil), na to, jak se kačerům mění barva hlavy podle dopadajícího světla... Mimiš, ten zase strávil dlouhé, předlouhé minuty tím, že v naprostém transu a soustředění láskyplně ohmatával pacinkama stromovou kůru. T. zatím seděl na kmeni stromu nad vodou, házel do ní pampelišky a rozumoval nad tím, jak vlastně nevíme, co se s takovou utopenou pampeliškou v té vodě stane, a že je to tak vlastně na světě se vším. Kupodivu ho, filozofa, lidé ani neušlapali. :-)))