Thursday, December 2, 2010

Luxus v genech


Můj muž má náročné choutky. Podezírám ho, že se s tím už narodil. Má zvláštní schopnost: mezi jakýmkoli zbožím stejného druhu vždy neomylně vyčuchá to nejdražší, k tomu zamíří, do toho se zamiluje a to vyžaduje. Na všechno ostatní (rozuměj levnější) hledí s podezřením a despektem. A to prosím aniž by ty cenovky viděl.

Takže když jsme vybírali podlahu a bloudili mezi položenými vzorky, začal si okamžitě zálibně podupávat po bambusových parketách - pochopitelně byly třikrát dražší než druhé nejdražší dřevo v prodejně. Přesvědčit ho, že kanadský javor (mimochodem to druhé nejdražší) bude také dobrý, byl bolestný proces. Když si jde kupovat oblečení, můžete si být jisti, že i kdyby v nákupním centru zaslepili všechny nápisy nad obchody, on neochvějně zamíří do toho nejluxusnějšího a nejdražšího. Když si kupuje fotoaparát, zvolí si obskurní značku, se kterou fotí pár nadšenců, zato je drahá jak pes.

Manželova láska k luxusním produktům je mi vlastně sympatická. Nemá rád věci prvoplánově drahé, okázalé a nablýskané - miluje předměty starosvětsky propracované, s láskou, nejlépe ručně vyráběné, věci z měkké kůže, jemného skla, ručně tkaných látek a vzácných kovů, na kterých jejich drahotu vlastně poznáte až na druhý pohled. S tím vším bych se beze zbytku ztotožnila - kdyby mi výběr každého dárku pro něj nenaboural rozpočet na rok dopředu.

Ale už jsem si zvykla. Pochopila jsem, že to má v genech a nic s tím nenadělám. Letos před Vánoci mi na dotaz, cože by si přál, poslal odkaz na nějakou soupravu na broušení nožů - popisky jsem ani nečetla, ale nepochybuji, že je to vyráběné ručně starými mistry v Japonsku a původně se to používalo na broušení samurajských mečů či něco takového. Nemrkla jsem ani brvou a proklikala se nákupním košíkem až k částce tomuto popisu dokonale odpovídající. Ještě že si na dárky pro něj vždycky šetřím celý rok. On mi za to stojí.

Friday, November 12, 2010

Jak jsem se (ne)stala korunním svědkem

V prvním těhotenství mi nával hormonů do hlavy způsobil zajímavou úchylku. Začal mě fascinovat zločin. Po celých devět měsíců jsem týden co týden fanaticky sledovala vzrušující pořad "Na stopě" a kochala se reportážemi o loupežích a vraždách. Tak to přišlo, že se mou největší životní ambicí stalo být korunním svědkem. Záviděla jsem těm šťastnějším občanům, kteří zahlédli gaunerovo auto, objevili lupičovu kořist, mluvili s budoucí obětí vraždy, nebo snad dokonce - takové štěstí! našli někde v křoví mrtvolu. Nepřála jsem si nic než se zařadit po jejich bok.

Největší trauma mého těhotenství tak byl den, kdy jsem ze zpráv zjistila, že pouhý kousíček od mého domova, mizernou jednu stanici tramvají, našel jakýsi bezdomovec poblíž zastávky hlavu. Považte, lidskou hlavu! Takový kousek jsem byla od splnění svého snu, už jsem mohla svědčit do protokolu, a nějaký houmlesák špinavý mi tu hlavu vyfouknul.

Po porodu moje fascinace kriminalitou jaksi opadla, "Na stopě" ztratilo svého posledního oddaného diváka a můj zájem o funkci korunního svědka se vytratil. Příroda zjevně věděla, proč to dělá.

Včera v noci kolem třetí ranní si takhle sedím a šrotím u počítače, když jsem pod oknem zaslechla túrování motoru. Neřekla jsem si ani "kdo jede takhle pozdě domů?", prostě jsem tomu nevěnovala pozornost, dokud jsem si neuvědomila, že motor už vrčí několik minut a pořád nezastavuje. Co tady dělá takovej kravál? naštvala jsem se, když vtom jsem zaslechla ještě jakési podivné křapnutí a rachot. Vylezla jsem tedy na balkón a vidím chlápka s baterkou, jak běží jak zajíc od sousedovic auta, v ruce zřejmě rádio. Druhý už na něj čekal, oba naskočili do auta a ujeli.

Nebudu to protahovat. V roli angažovaného občana jsem zcela selhala. O dotyčných pánech jsem byla schopná říci pouze to, že jeden měl džíny, černou bundu a čepici, a druhý červenobílou čepici. Poznávací značku na autě jsem v šeru nevybroulila, značku auta jsem nepoznala, a dokázala jsem tak říct pouze, že to byl bílý kombík. Nenapadlo mě ani udělat dva kroky zpátky do pokoje, chňapnout foťák na stole a dotyčné cvaknout. Páni policajti i soused si o mně zcela jistě myslí, že jsem úplný debil.

Osud tedy nepochybně věděl, co dělal, když mi tak dlouho nechtěl splnit životní sen. Jako korunní svědek stojím za h... !

Wednesday, November 10, 2010

Malý výlet za rodinnou historií

Jak už to tak u seniorů bývá, naše stařičká babička už žije víc v daleké minulosti než v přítomnosti. Co měla k obědu, to neví, ale kolik se v roce 1955 urodilo malin, to má zmáknuté přesně. Nedávno tak vyplulo na povrch něco, o čem babička nepromluvila desítky let.

Krátce po válce se babička ze zbídačelého Slovenska odstěhovala do Němci opuštěného pohraničí za příslibem práce a živobytí. V dalekém Varnsdorfu poznala mého dědečka, který tam rovněž přišel na výzvu komunistů "za pohraničí lepší než za Němců". Vzali se a narodil se jim chlapeček Miroslav. Bohužel, ve věku necelých šesti měsíců dostal chlapeček těžký průjem. Vzali ho do nemocnice, kde se postupně zlepšil, záhy se tam ale nakazil nějakou nemocniční baktérií a zemřel na zápal plic. Babička byla k neutěšení, neustále sedala nad prázdným kočárkem a plakala do něj. Po několika měsících to děda nevydržel, kočárek prodal a rodinu odstěhoval zpátky na své rodné Mladoboleslavsko. Do Varnsdorfu už se babička nikdy nevrátila. Mireček zůstal na hřbitově sám.

Před nedávnem si babička na Mirečka vzpomněla. Byla nešťastná, že jeho hrobeček je ve Varnsdorfu opuštěný, že mu nikdo ani kytičku nepřinese... nemluvila pomalu o ničem jiném, nespala z toho. Měli jsme své pochybnosti, že po šedesáti letech ještě ve Varnsdorfu nějaký hrobeček je, ale pro babiččin duševní klid jsem si řekla, že s tím něco udělám. Dopátrala jsem se varnsdorfského správce hřbitovů, milého člověka, kterému tímto děkuji za nebeskou ochotu. Překvapilo mě, když mi dohledal, že hrobeček stále existuje, ovšem šokoval mě, když mi řekl, že volám za pět minut dvanáct, protože hned po Dušičkách najedou na tuto starou část hřbitova bagry a celá se bude rušit. Tož jsme pořídili urničku a tentýž víkend jsme vyrazili do Varnsdorfu.

Dětský hřbitov ve Varnsdorfu je záležitost hořkosmutná. Je neudržovaný, poslední hrobeček přibyl někdy v 60. letech, většina je již propadlá do země, zbývá pár desítek pomníčků z několika stovek. Některé hroby jsou z války nebo krátce před ní, některé z doby pozdější, ale naprostá většina hrobečků je z let 1947 až 1949. Svědectví o tom, jak bídná to musela být doba, když zde miminka pomírala jako mouchy.

Mirečkův hrob naštěstí vydržel, a tak jsme mohli odloupnout náhrobní destičku, symbolicky nahrabat něco hlíny a dovezli jsme babičce jejího chlapečka domů. Babička tím pookřála do téměř zázračné kondice, nemluví o ničem jiném, než jak jí její děťátko poslalo znamení, a plánuje jeho pietní uložení do rodinného hrobu. A já jsem ráda za tento další střípek z rodinné historie, byť hodně smutný.