Saturday, June 17, 2023

Influencerka s cigaretkou

Na Instagramu můžete najít profil influencerky jménem Miquela Sousa. Je to devatenáctiletá dívenka brazilsko-amerického původu, má pikantně roztomilý obličejík, je módně hubeňoučká a perfektně jí sedí všechno oblečení, které ve svých postech předvádí. Je náramně populární a momentálně má kolem tří milionů sledujících. Módní značky se předhánějí, aby se fotila v jejich modelech.

Má to jeden háček, Miquela není skutečná. Je to digitální avatar, který vytvořil hudebník a producent Trevor McFedries. Vymyslel si celý její životní příběh, dokonce jí vyrábí konflikty s jinými digitálními avatary, už měla i přítele, ale rozešli se. A takových digitálních influencerů už je dneska povícero, například v Koreji nebo v Číně jsou ohromně oblíbení.

Málokdo ale ví, že Miquela a jí podobné rozhodně nebyla první. Už ve 30. a 40. letech minulého století vzala Ameriku útokem žena jménem Cynthia, bez které se po několik let neobešla snad žádná akce spojená s módou nebo uměním. Cynthia byla, považte, pozvaná i na svatbu bývalého anglického krále Edwarda VIII. s Wallis Simpsonovou!

 Až na to, že Cynthia byla ze sádry.

Cynthii vytvořil v roce 1932 sochař jménem Lester Gaba pro obchod Saks Fifth Avenue. Údajně jí byla předobrazem skutečná žena jménem Cynthia Wells, která u Sakse pracovala v krejčovském salonu. Víc o ní nevíme, ale její podoba nám zůstala zachovaná navždy, protože Cynthia byla její detailní kopií. Vážila 50 kilo, měla viditelnou páteř, muskulaturu, pihy na tvářích, dokonce měla jednu nohu trochu větší než druhou, přesně jako její předobraz.

Lester byl na svůj výtvor tak pyšný, že si kromě modelu pro Sakse nechal udělat její kopii, kterou přechovával u sebe v bytě. Gaba byl velmi vlivný módní kritik, až do roku 1967 psal pro časopis Women’s Wear Daily, který je považován za bibli módního průmyslu, hodnotil módní soutěže.


Cynthiinu slávu odstartovala modistka Lilly Daché, která požádala Lestera, aby jí modelku zapůjčil na otevření jejího salonu. Tím začala neuvěřitelnou jízdu, kdy se Cynthia stala snad nejžádanější celebritou v New Yorku a nemohla chybět na žádné významnější akci. Dostávala šperky od Tiffanyho a Cartiera a chodila v šatech od Diora.

V roce 1937 vyšla v časopise Life fotoreportáž, která zachycuje Cynthiin „život“: Cynthia se ráno probouzí a prohlíží si dopisy od fanoušků a pozvánky na akce, které má rozprostřené po posteli. Potom se s Lesterem vydají do města: jedou autobusem, zajdou si na oběd, Cynthia jde na manikúru, večer zakončí v baru.

Lester Gaba bral Cynthii s sebou snad všude. Že Cynthia nemluví, vysvětloval tím, že má chudinka laryngitidu. Psal za ni sloupky jejím „hlasem“. Vytvořil si k ní tak zvláštní, úzký vztah, že se dokonce svěřil, že když spolu jednou jeli v autě, najednou nabyl intenzivního pocitu, že je skutečná. Prezentoval ji jako „call girl“ a sám sebe jako jejího „sponzora“. Zajímavé je, že Lester byl nepochybně gay, takže to vypadá, jako kdyby mu tak trochu sloužila jako zástěrka.

V roce 1942 byl Lester povolán do armády a tím Cynthiina kariéra skončila. Po válce se jí Lester pokusil zařídit „comeback“ – za drahé peníze ji nechal modifikovat, aby uměla „mluvit“ a pohybovat se a doufal, že by mohla mít vlastní televizní pořad. Snažil se o to intenzivně až do roku 1960. Když se mu to nepodařilo, byl z toho tak rozčarovaný a zklamaný, že na Cynthii zanevřel. Podle svých slov ji vzal k jednomu známému umělci do ateliéru v Greenwich Village a nechal ji tam na půdě.

Nikdo netuší, kde Cynthia vlastně skončila a jestli ještě existuje. Na chvíli byla ale stejně slavná a vlivná jako dnešní digitální influencerky. Miquela a jí podobné prostě nejsou nic nového pod sluncem.

.

Friday, February 3, 2023

KAPESNÍ ZAMYŠLENÍ

Když v roce 1888 neznámý pachatel, kterému dnes říkáme Jack Rozparovač, zavraždil mezi jinými i jistou Catherine Eddowes, pořídili v márnici při ohledání jejího těla také soupis všeho, co měla u sebe. Seznam vypadal takto:

1 velký bílý kapesník

1 velký bílý kapesník s červenobílým dírkovaným lemem

2 krátké černé hliněné dýmky

1 plechová krabička čaje

1 plechová krabička cukru

1 plechová krabička od zápalek, prázdná

12 kusů bílých hadříků

1 kus hrubého bílého plátna

1 kus modrobílé košiloviny, trojúhelníkový

1 kus červeného flanelu se zapíchanými špendlíky a jehlami

6 kusů mýdla

1 jemný hřeben

1 příborový nůž s bílou střenkou

1 kovová čajová lžička

1 pouzdro na cigarety z červené kůže s bílým kováním

1 klubko konopného provázku

1 stará bílá zástěra, spravovaná

několik knoflíků a náprstek

plechovka od hořčice, uvnitř 2 lístky ze zastavárny

část brýlí

1 červený palčák

 Povšimněte si, že Kate neměla žádnou tašku, kabelku ani tlumok. Tu hojnost předmětů, které mimochodem představovaly v podstatě všechno, co v životě vlastnila, měla po kapsách.

 Dnešní dámské šatstvo kapsy nemá, anebo pokud má, jsou malé a v podstatě nic se do nich nevejde. Anebo jsou dokonce falešné – vypadají jako kapsy, ale nejsou. Když se jedna žena chlubí druhé novými šaty, asi největší trumf, který může vynést, je: „A koukni! Mají kapsy!“ Do těch kapes by se ovšem z uvedeného seznamu vešla možná tak ta lžička. Jak to přišlo, že my ženy kapsy nemáme?

 Od raného středověku až do konce 18. století měli kapsy všichni. Nebyly to ale kapsy integrované do oblečení, jak je známe dnes, ale jednoduše plátěné pytlíky různých velikostí, které se nosily zavěšené u pasu. Muži je nosili otevřeně, ženy schované pod šaty a spodničkami a dostávaly se k jejich obsahu důmyslnými průstřihy. V kapsách si žena mohla nosit cokoliv: nejčastěji to bylo jídlo, šicí potřeby, menstruační hadříky a podobně. Dámské „kapsy“ mohly mít klidně rozměr až 30x30 centimetrů a mnohdy byly krásně zdobené a vyšívané, což je pozoruhodné vzhledem k tomu, že nikdo než jejich majitelka, která si je povětšinou i sama vyráběla, je nikdy neviděl.

 Pak ovšem přišla francouzská revoluce a s ní opovržení luxusem a hýřením, za jehož ztělesnění byly mimo jiné považovány širokánské sukně s početnými spodničkami a konstrukcemi. Do módy přišly mušelínové šaty empírového střihu, které často obepínaly postavu tak těsně, že na žádné kapsy věru nebylo místo. V té době začaly ženy nosit malinké taštičky známé jako „réticule“. Zavazovaly se na šňůrku, nosily se zavěšené na zápěstí a prakticky nic se do nich nevešlo. Ideál pohrdání luxusem se jako mnohokrát v historii záhy zvrhl, neboť čím obtaženější šaty a čím menší taštička, tím více dávala dotyčná najevo své privilegované postavení. Módní časopisy v první polovině 19. století dokonce referovaly o válce „kapsistek“ proti „anti-kapsistkám“, přičemž kapsy byly považovány za něco, co potřebují jenom pracující ženy. Absence kapes se tak stala podobně příznakovým jevem jako například jehlové podpatky, ultradlouhé nehty nebo tzv „lotosové nohy“ Číňanek. Pytlíkové kapsy přežily až do konce 19. století, byly ovšem vyhrazeny už jen ženám z chudších vrstev jako nebohá Kate Eddowes.

 
V téže době, kdy se kapsy začaly z dámského odění vytrácet, se u mužů začaly přesouvat přímo do samotných oděvů – do vest, kabátů a kalhot. Třetí americký prezident Thomas Jefferson byl například proslulý tím, že s sebou po kapsách nosil mimo jiné takovou malou sadu pro výzkumníky: malé váhy, psací a kreslicí potřeby, papíry, teploměr, zeměměřičský kompas, vodováhu i miniaturní glóbus. Zatímco ženám kapsy ubývaly, mužům přibývaly. Mít hodně kapes a v nich všechno potřebné bylo známkou mužné připravenosti a pohotovosti. Dospělo to ovšem až do absurdních rozměrů, takže v roce 1944 měl běžný pánský oblek v průměru 24 kapes (a 70 knoflíků). Se změnou módy po válce se tento počet pochopitelně značně snížil, ale k vyrovnání „pocket gapu“ mezi muži a ženami nedošlo už nikdy. My ženy tak máme kabelky a batůžky a na šatech miniaturní kapsičky, ze kterých jsme v permanentní extázi.