Thursday, December 3, 2020

Tak možný je všechno, ale

 


Díky kovídku a epidemiím vůbec se mi volnou asociací vybavila taková pěkná urban legenda, která se traduje mezi archeology. Dokonce i za ten jeden semestr, který jsem v Archeologickém ústavu v rámci povinného studia dějin pravěku absolvovala, jsem ji slyšela minimálně dvakrát, a pak ještě několikrát potom. Legenda zní zhruba takto:
 
"Při vykopávkách nějakého nejmenovaného středověkého osídlení ze 14. století našli studenti-brigádníci středověkou koženou botu. Večer po kopání se, jak už to tak mezi archeology chodí, mohutně popíjelo, a tak došlo k tomu, že ovíněný vedoucí vykopávek, asistent / docent / profesor z nejmenované univerzity, ale jiné, než je ta vaše, studoval u něj kamarád kamaráda, atd., se vsadil s ostatními, že si tu středověkou botu uvaří / opeče na pekáči a sní. A jak řekl, tak učinil. Za pár dní se mu udělalo hrozně zle, vezli ho do nemocnice, tam nevěděli, co s ním, ty příznaky nikdo neznal, až jednoho z doktorů napadlo podívat se do učebnic a zjistil, že příznaky přesně odpovídají dýmějovému moru. A nastojte, fakt ho měl. A ještě s ním stihl nakazit několik ostatních účastníků vykopávek."
 
Je to moc pěkná historka a všichni, kdo ji vyprávějí, se vždycky zapřísahají, že se stala právě tomu jejich vyučujícímu. Škoda jen, že 1) morová bakterie Yersinia pestis žije v blechách, které žijí na krysách či jiných zvířatech, a v kožené botě fakt šest set let nepřežije, co by tam asi tak dělala, takže 2) i kdyby archeologové byli fakt takoví magoři, že by jedli středověkou botu, což rozhodně nevylučuju, morem by se z toho určitě nenakazili, 3) mor se z člověka na člověka nepřenáší, 4) epidemie tzv. Černé smrti ve 14. století s velkou pravděpodobností vůbec nebyla mor, nýbrž nějaká virová hemoragická horečka podobná například ebole, nicméně 5) pokud chcete ve společnosti vyprávět vtipnou historku, nenechte si ji kazit, klidně tento odstavec ignorujte a vraťte se do předchozího, ono archeologům je podobný leccos.

Tuesday, February 4, 2020

Stůj! Heslo! Ale pozpátku!

Nepřestává mě udivovat, jak v seriálech a filmech protagonista usedne k cizímu počítači, zamyslí se nad povahou a zájmy jeho majitele a na třetí pokus uhodne jeho heslo. Fakt mají lidi taková hesla, která jdou prolomit už na základě povrchní známosti? A co pak hesla, kde se musí zadávat velké písmeno, číslo, speciální znak? Dokáže snad hrdinný detektiv vyčíst člověku z očí, že má raději hvězdičku než křížek?

Mám už léta systém, kdy základ mého hesla tvoří neuhodnutelné (protože neexistující) slovo, k němuž podle typu stránky přiřazuju několik kombinací čísel a znaků. Jednu kombinaci mají e-shopy, další sociální sítě, jinou škola, a tak dále. Tyhle kombinace se mnou taky nijak osobně nesouvisí. Je mi jasné, že na to určitě existuje nějaký program, žádné heslo není neprolomitelné, ale fakt bych chtěla vidět, jak detektiv usedne k mému počítači, soustředěně se zahloubá a na dva pokusy se mi vloupá do elektronického bankovnictví.

Na závěr přidávám humornou historku o svém prvním heslu. Bylo to tuším někdy v roce 1995 a zřizovala jsem si školní e-mailovou schránku, která tenkrát ještě fungovala na Telnetu (to by mě zajímalo, kdo dneska ještě ví, co to je). Celým procesem mě ochotně provedla spolužačka Alice, která byla o ročník výš a tak už věděla, jak to chodí. Jednou z důležitých instrukcí, které mi předala, bylo, že se heslo musí při přihlašování vždycky zadávat pozpátku. Tak to prý prostě funguje. Oukej. Vymyslela jsem uživatelské jméno a heslo, zkusila se poprvé přihlásit... a nic. Prostě nic. Smutně jsem tedy ve školní počítačové místnosti nakráčela ke správci, že mi to nejde. Zeptal se mě na heslo, zadal ho, schránka fungovala. Před jeho očima jsem se zkusila přihlásit já, nic. Co to tam zadáváte? Ptal se překvapeně. No heslo přece, vždyť se musí pozpátku, ne? Řeknu vám, bylo jenom málo chvil v mém životě, kdy jsem si připadala ještě víc blbá než tenkrát. Vyšlo najevo, že Alice tehdy vlastní e-mail neměla, používala schránku, kterou jí laskavě zapůjčil spolužák Vilém. A jeho heslo bylo... no, to si jistě domyslíte.

Thursday, January 16, 2020

Překladatelčino běžné odpoledne

Nakoupila a vyzvedla mladší dítě z klavíru. Dojela domů, soustředěným nátlakem nakopala dítě k úkolům. Pomáhala mu s dělením dvojciferným číslem. Dělala večeři. Pomohla mladšímu připravit aktovku. Starší dítě předložilo desetistránkový test a požadovalo jeho vyplnění. Byly v něm otázky z matematiky, fyziky, chemie, biologie, literatury, zeměpisu a historie, na závěr jsem měla napsat anglicky esej. Prý má tímto projektem za úkol ověřit, kolik toho staří lidé ze školy již zapomněli. Matematiku a fyziku jsem odevzdala nevyplněnou. Má esej nebyla dost argumentativní. Zase jsem v jeho očích o něco klesla.

Podala večeři, uklidila kuchyň a část bytu, odervala mladší dítě od lega a donutila k přípravám na spaní. Četla si s mladším v encyklopedii na dobrou noc.

No, a mezi tím vším taky ještě přeložila pět stránek, odpověděla na pracovní maily a napsala sloupek pro literární časopis.

No a zítra... zítra, zítra, pořád zítra, krok za krokem se ze dne na den sune, a naše včerejšky nám svítí na cestu k smrti. Jen hluk a vřava a neznamená to nic.