Zelené štěstí

Nikdy v životě jsem nenašla čtyřlístek.

Vzpomínám, jak jsem je coby školačka na jakémsi výletě hledala se spolužáky na louce. Zatímco ostatní jich měli plné hrsti - nacházeli je snad, kam se podívali -, já přes dlouhé, usilovné a systematické pročesávání jeteliště neulovila ani jeden.

Někdy mi připadá, že tahle skutečnost tak nějak pěkně shrnuje můj život. Ne že bych snad nebyla šťastná - to mi bylo chválabohu již párkrát dopřáno; ale jednoduše nemívám štěstí.

Znáte to (nebo možná neznáte, protože naštěstí nejste jako já a štěstěna je vám nakloněna): poctivě a dlouho se učíte, ale u zkoušky dostanete právě a jen tu jedinou otázku, na kterou jste při studiu zapomněli. Svědomitě parkujete na vyhrazených místech, ale v ten jediný den, kdy to neuděláte, nepochybně naleznete za stěračem pokutový lísteček. Jiní řidiči přitom pokutu nedostanou, i kdyby se na tom zákazu zastavení uparkovali trvale. Všude se snažíte chodit včas, ale zrovna v den, kdy se lehounce opožďujete, skočí někdo pod metro a vy na důležitou schůzku dorazíte s křížkem po funuse (doslova).

Nemohu ovšem napsat, že mívám smůlu. Pokud s přáním štěstěny nepočítám a všechno se předpisově naučím, nikdy nezaparkuji mimo vyhrazený prostor a všude chodím o půl hodiny dříve, slavím zasloužené úspěchy. Nikdy však zřejmě nebudu jako jedna moje spolužačka z vysoké školy - večer před zkouškou se zkusmo koukla do skript a pak odtančila na zkoušku v pevné víře, že bude tázána právě na to, co stihla letmo přečíst. A světě div se, taky vždycky byla. Ta kdyby si sedla na louku, pro samé čtyřlístky ani trojlístek neuvidí.

S rolí svědomitého vola, který co si poctivě nevydře, to nemá, jsem se dávno smířila, co mi taky zbývá, že.

A tak když jsme se dnes na procházce se synem svalili do trávy, chvíli jsem nevěřila svým očím. Byl první, na co mi padl zrak. Několikrát jsem ty plátečky přepočítávala, abych se ujistila, že tam vážně je a fakt je má čtyři. Byl. Měl. Bezmála čtyřicet roků to trvalo, ale nakonec jsem se přece dočkala.

Teď už ho mám bezpečně uschovaný v peněžence. Myslíte, že mi to parkování v obytné zóně mimo označené parkovací místo aspoň jednou projde?

Kavárenské psycho

Když jsem tenkrát prvně v té kavárně/restauraci vkročila na dámskou toaletu, nevěřila jsem svým očím. Nejprve jsem málem absolvovala zástavu srdce, neboť jako první mě napadlo, že zde kabinky nejsou odděleny a já tedy budu sdílet onu místnost ještě s jinou ženštinou. Která je navíc evidentně zcela bez zábran! Pak mi došlo, že ta podivná osoba divného vzhledu v nevábném posezu jsem já.

Nevím, který geniální mozek to napadlo, že bude dobré na dámskou toaletu umístit celoplošné zrcadlo odshora až dolů, zleva doprava. Ano, slyšíte dobře. Sedíte a máte vskutku luxusní výhled.

Připouštím, na světě jsou různí lidé. Je možné, že existují ženy, které se rády pozorují, sedíc na míse. (Tohle je navíc toaleta uzpůsobená i pro invalidní spoluobčanky, neboli jste-li menšího vzrůstu jako já, tak sedíte, nebo spíš visíte, zuby nehty se držíte, a nožky se vám komíhají ve vzduchu. To celý výhled ještě vylepšuje.)

Pro nás ostatní to ovšem považuji od restaurace za projev čirého sadismu. No jen si to představte. Dozvíte se o sobě, co jste nikdy nechtěla vědět. Ztratíte o sobě poslední iluze. A ještě ke všemu je tento sadismus genderově zaujatý, neboť empirickým zkoumáním jsem zjistila, že pánové zrcadlovou stěnu nemají.

Napadla mě pochopitelně i hrůzná možnost, že ta prokletá zeď je zrcadlem jenom z mojí strany, jako v amerických kriminálkách. A za ní někdo sedí a dobře se baví. A jelikož jsme v éře virtuální, já jednou objevím svoji fotografii v záplavě úplně stejných fotografií jiných nebohých žen, a celý národ je bude škodolibě komentovat. Bylo by jim to podobný!

Do kavárny chodím dál, mají dobrý kafe. Na záchodě už mě tam ale nikdo neuvidí!

PS. Ale abyste nebyli ochuzeni, při své poslední návštěvě jsem vám vše řádně zdokumentovala. S patřičně dramatickou patinou, včetně vyděšeného výrazu. Tomu se říká obrana útokem! Teď už mě žádná sociální síť nerozhodí.

Animované zábavě zdar! No nazdar...

Bylo jest mi utrpěti událost, Sokolské šibřinky zvanou. Švagrová mě vytáhla, prý pro děti bude karneval, tombola, užijou si to.

Vypravila jsem tedy z domu jednoho rytíře a jednoho Indiana Jonese. Rytíř se zajímal, budou-li tam jiní rytířové, aby s nimi mohl bojovat. Indy vysypával prasátko a zajímal se, co bude v tombole.

Dorazili jsme o chlup později a tombola už byla pryč. Po laciných plastových hračkách vyhladovělé děti se zřejmě musely na losujícího vrhnout a ceny mu vyrvat, jinak si jejich bleskové zmizení vysvětlit nedovedu. 

Věkové rozložení přítomných: Sokolové a Sokolky – 80 let až smrt. Děti – 0 až 10 let, a k tomu rodiče těchto dětí. 

Sokolové a Sokolky již obsadili všechna místa u stolů a cpali se kremrolemi. Rodiče se potulovali po tělocvičně nebo vzadu kolem stánku s nápoji, a na parketu provádělo dětské osazenstvo cosi nevýslovného. Jejich kratochvíle organizoval klaun Dýdžej Goro se svými dvěma pomocníky, taťkou v červeném pirátském šátku a jeho dcerkou v oflitrovaném topíku, džínové minisukýnce a legínkách ke kolenům. Z transparentu za nimi jsme se dozvěděli, že se jim říká animátoři, a že kdybychom chtěli, můžeme si jejich cenné služby objednat i domů. 

Goro pouštěl osvědčené hity typu „Když se načančám“, „Pod dubem za dubem“, „Včelka Mája“ a další, a taťka s dcerkou v jejich rytmu animovali děti – předtančovali názorné tanečky, případně vymýšleli vtipné hry (tanec ve dvojicích s míčkem na čele, tanec na zmenšujícím se kusu novin…). Za každou produpanou píseň byly děti odměněny cucavými bonbony, takže řada mrňousů se postupně lepila na zem, na rodiče či jeden na druhého.

Rytíř se tohoto hemžení rezolutně účastnit odmítl. Hrdě postával na okraji, svíral meč a štít a sveřepě hleděl na každého, kdo by ho snad chtěl zatáhnout do davového šílenství. Své stanoviště opouštěl pouze na konci písní, aby si došel pro bonbon. Indy chvíli poslušně dupal jako medvěd, ale pak se vymluvil na bolest zad a začal loudit o kremroli. 

Když jsem dospěla k závěru, že teď už mě nic nepřekvapí, následovala kulturní vložka. Obstaralo ji deset sedmiletých děvčátek z oddílu „dáns érobiku“. Přiběhly v neonových šortečkách a neonově žlutých tílečkách končících těsně pod neexistujícími ňadry a tři minuty pak máchaly ručkama, zakopávaly o sebe a potácely se do rytmu smyslné písně „Gimme, Gimme, Gimme a Man After Midnight“. Sokolky a Sokolové bouřlivě aplaudovali.

Posbírala jsem čelist z podlahy a usoudila, že a) potřebuju panáka, b) dneska v tom Sokole teda učej děti pěkný věci, c) než dělat animátora dětských zábav, raději bych pracovala v uranovém dole nebo natáčela porno. Děti již mezitím pod vedením DJ Gora zase křepčily na parketu. Rytíř opět stávkoval a Indy mi ukřivděně žaloval, že některé děti mají nafukovací balonky a on ne. Následující čas věnoval snaze o ukořistění balonku – člověk by řekl, že tuto vzácnost ještě v životě neviděl, natož aby ji dostal. 

Když Indy konečně rafinovaně uzmul balonek holččice, která ho neprozřetelně nechala bez dozoru a šla se nechat animovat na parket, a rytíř usoudil, že už dlouho stál opodál a je čas si to s někým rozdat, dospěla jsem k závěru, že v nejlepším je dobré přestat. Podle jsem opustila švagrovou, jejíž snaživé holčičky poslouchaly Gora na slovo, a šla to vydýchat s dětmi na hřiště. 

Nedozvěděla jsem se tudíž, jakého charakteru byla následující část programu, označená na plakátě jako „zábava pro dospělé“. A možná je to tak lepší.