Malý výlet za rodinnou historií

Jak už to tak u seniorů bývá, naše stařičká babička už žije víc v daleké minulosti než v přítomnosti. Co měla k obědu, to neví, ale kolik se v roce 1955 urodilo malin, to má zmáknuté přesně. Nedávno tak vyplulo na povrch něco, o čem babička nepromluvila desítky let.

Krátce po válce se babička ze zbídačelého Slovenska odstěhovala do Němci opuštěného pohraničí za příslibem práce a živobytí. V dalekém Varnsdorfu poznala mého dědečka, který tam rovněž přišel na výzvu komunistů "za pohraničí lepší než za Němců". Vzali se a narodil se jim chlapeček Miroslav. Bohužel, ve věku necelých šesti měsíců dostal chlapeček těžký průjem. Vzali ho do nemocnice, kde se postupně zlepšil, záhy se tam ale nakazil nějakou nemocniční baktérií a zemřel na zápal plic. Babička byla k neutěšení, neustále sedala nad prázdným kočárkem a plakala do něj. Po několika měsících to děda nevydržel, kočárek prodal a rodinu odstěhoval zpátky na své rodné Mladoboleslavsko. Do Varnsdorfu už se babička nikdy nevrátila. Mireček zůstal na hřbitově sám.

Před nedávnem si babička na Mirečka vzpomněla. Byla nešťastná, že jeho hrobeček je ve Varnsdorfu opuštěný, že mu nikdo ani kytičku nepřinese... nemluvila pomalu o ničem jiném, nespala z toho. Měli jsme své pochybnosti, že po šedesáti letech ještě ve Varnsdorfu nějaký hrobeček je, ale pro babiččin duševní klid jsem si řekla, že s tím něco udělám. Dopátrala jsem se varnsdorfského správce hřbitovů, milého člověka, kterému tímto děkuji za nebeskou ochotu. Překvapilo mě, když mi dohledal, že hrobeček stále existuje, ovšem šokoval mě, když mi řekl, že volám za pět minut dvanáct, protože hned po Dušičkách najedou na tuto starou část hřbitova bagry a celá se bude rušit. Tož jsme pořídili urničku a tentýž víkend jsme vyrazili do Varnsdorfu.

Dětský hřbitov ve Varnsdorfu je záležitost hořkosmutná. Je neudržovaný, poslední hrobeček přibyl někdy v 60. letech, většina je již propadlá do země, zbývá pár desítek pomníčků z několika stovek. Některé hroby jsou z války nebo krátce před ní, některé z doby pozdější, ale naprostá většina hrobečků je z let 1947 až 1949. Svědectví o tom, jak bídná to musela být doba, když zde miminka pomírala jako mouchy.

Mirečkův hrob naštěstí vydržel, a tak jsme mohli odloupnout náhrobní destičku, symbolicky nahrabat něco hlíny a dovezli jsme babičce jejího chlapečka domů. Babička tím pookřála do téměř zázračné kondice, nemluví o ničem jiném, než jak jí její děťátko poslalo znamení, a plánuje jeho pietní uložení do rodinného hrobu. A já jsem ráda za tento další střípek z rodinné historie, byť hodně smutný.