Dětské dada

Naivně jsem se domnívala, že až skončí období "proč", budeme mít to nejhorší za sebou. To jsem ovšem netušila, co mě čeká. Na zastávce tramvaje, v autě, při večeři, při dělání úkolů, při hraní, večerním mytí, kdekoli a kdykoli, několikrát denně v různých variacích probíhají konverzace, za něž by se nemusel stydět leckterý autor absurdních dramatů.

- "Mami, a když ještě žil Ježíš, měli v té zemi jiný čísla?"
- "Cože?"
- "No, jako jestli se třeba pětka vyslovovala "papliparipaplipamprrrrrrd"... (hihňá se).
- "No, ano, mluvili tam jiným jazykem, takže pětka se zcela jistě vyslovovala jinak, ale pořád to byla pětka, jednička byla jednička, a tak dále. Čísla jsou pořád stejná."
- "No ale když se to vyslovovalo jinak, tak to přece byla jiná pětka."
- "A když řekneš třeba anglicky 'eight thousand' a česky 'osm tisíc', tak je to pořád stejně, ne?"
- "No ale říká se to jinak..."
- "Ano, ale když řeknu 'mám osm tisíc jablek' a 'I have eight thousand apples', tak mám přece pořád stejně jablek."
- "Ale anglicky se to musí říkat v Anglii."
- "Takže když to řeknu anglicky tady, znamená to, že mám v Anglii osm tisíc jablek a tady něco jiného?"
- "Kde bys vzala osm tisíc jablek? Nikdo nemůže mít osm tisíc jablek!"

A v tuto chvíli si při představě, že rozhovorů tohoto typu povedu dnes ještě několik a zítra zas a zítra zas, odcházím nalít panáka a a toužím se vožrat do bezvědomí, přihodit k tomu i diazepam a začínám se paradoxně těšit, až přejdeme do fáze, kdy bude spratkovi pod úroveň se svou blbou matkou vůbec hovořit. Všechno musí být lepší než osm tisíc jablek, která ani nemám!