Dětské dada

Naivně jsem se domnívala, že až skončí období "proč", budeme mít to nejhorší za sebou. To jsem ovšem netušila, co mě čeká. Na zastávce tramvaje, v autě, při večeři, při dělání úkolů, při hraní, večerním mytí, kdekoli a kdykoli, několikrát denně v různých variacích probíhají konverzace, za něž by se nemusel stydět leckterý autor absurdních dramatů.

- "Mami, a když ještě žil Ježíš, měli v té zemi jiný čísla?"
- "Cože?"
- "No, jako jestli se třeba pětka vyslovovala "papliparipaplipamprrrrrrd"... (hihňá se).
- "No, ano, mluvili tam jiným jazykem, takže pětka se zcela jistě vyslovovala jinak, ale pořád to byla pětka, jednička byla jednička, a tak dále. Čísla jsou pořád stejná."
- "No ale když se to vyslovovalo jinak, tak to přece byla jiná pětka."
- "A když řekneš třeba anglicky 'eight thousand' a česky 'osm tisíc', tak je to pořád stejně, ne?"
- "No ale říká se to jinak..."
- "Ano, ale když řeknu 'mám osm tisíc jablek' a 'I have eight thousand apples', tak mám přece pořád stejně jablek."
- "Ale anglicky se to musí říkat v Anglii."
- "Takže když to řeknu anglicky tady, znamená to, že mám v Anglii osm tisíc jablek a tady něco jiného?"
- "Kde bys vzala osm tisíc jablek? Nikdo nemůže mít osm tisíc jablek!"

A v tuto chvíli si při představě, že rozhovorů tohoto typu povedu dnes ještě několik a zítra zas a zítra zas, odcházím nalít panáka a a toužím se vožrat do bezvědomí, přihodit k tomu i diazepam a začínám se paradoxně těšit, až přejdeme do fáze, kdy bude spratkovi pod úroveň se svou blbou matkou vůbec hovořit. Všechno musí být lepší než osm tisíc jablek, která ani nemám!

Duch nepospolitý

Včera v podvečer zazvonil domovní zvonek. Dole stál mladý muž, v ruce talíř s koláčem. "Dobrý den, já jsem váš soused, já tu nikoho neznám, tak jsem upekl koláč a jdu se seznámit." Pozvala jsem ho dál. Uvařila jsem kávu, pojedli jsme jeho výborný zázvorový koláč a hezky jsme si popovídali. Byl to velmi zajímavý mladý muž, původem z Nového Zélandu, který se tu usadil s dívkou na studiích, naučil se výborně česky. Vyprávěl mi, jak mu u nás nechtějí nostrifikovat novozélandskou maturitu, protože si české úřady nevědí rady s předměty jako potápění nebo chov zvířat. Že se vrátí na Zéland a bude studovat mořskou biologii, ale ještě předtím se pojede potápět za žraloky do Jižní Afriky. Že se na něj jeho dívka zlobí a tak se rozhodl vlastnoručně jí vyrobit plyšáka a jestli prý nevím, jak na to. Jak na to, jsme věděli, a naši chlapci mu promptně pomohli vyrobit "plyšáka" z pěti plonkových ponožek, zbytků molitanu a knoflíků. On jim za odměnu nakreslil překrásné obrázky zvířat, které mladší syn nadšeně vybarvoval.

Bylo to pěkné setkání. Vzájemně jsme se pozvali zase na příště. Na odchodu mladík trochu zesmutněl. "Víte, že jak jsem tu chodil, vy jste byla jediná, kdo mi otevřel a pustil mě dál?" A dodal, jak je mu tady smutno a cítívá se sám, a jaký je to rozdíl oproti Zélandu, kde se o vaše blaho zajímají i úplně cizí lidé, všichni se kamarádí se všemi a každý má pro druhého dobré slovo. Rozhlédla jsem se po domovní chodbě, kde ani jedna partaj nemá na dveřích jmenovky, kde neznám jménem nikoho ze sousedů a téměř je nevídám, vzpomněla jsem si, jak mi na sídlišti nikdo neodpoví na pozdrav, a že jediní lidé, s nimiž jsme se tu za ty roky skamarádili, byl jeden Angličan, Číňanka a dva Rumuni, a taky mi najednou bylo jaksi smutno.

Sleva nejni zadarmo!

Jsem v Bille a chystám se uspokojit svou momentální závislost na Cole Zero. Dvoulitrové lahve jsou zatavené ve fólii po dvou s nápisem "výhodné dvojbalení", mají i praktické držátko. Nahoře je napsáno: SLEVA, POUZE 22,90! Prima, říkám si a beru balení.

Vtom okolo projde místní podavač. "Paní, když si to vezmete takhle, nebudete mít tu slevu!" Cože? "Tyhle dvojbalení tu zbyly z předchozí akce. Když si to vezmete takhle, zaplatíte za flašku plnou cenu, 36,90."

Chvíli na něj koukám jak zjara, jestli to opravdu myslí vážně. "Takže když si vezmu dvě flašky, každou zvlášť, budou mě stát každá o 14 korun míň, než když je nechám zabalené?" - "No jo, to víte, tohle je z předchozí akce, ta skončila včera, teď je jiná akce."

Raději mlčím a začnu dolovat flašky z balení. Fólie je nesmírně pevná, jde to ztěžka. Vtom přistoupí jakýsi pán. "Počkejte, já vám pomůžu, a pak bych si vzal tu druhou lahev." - "Ale já si beru obě." Pán na mě hledí, jako že jsem se zcvokla. "Víte, když je vybalím, budou levnější. Jestli je chcete taky levnější, vybalte si svoje." To už pán pochybuje o mé příčetnosti zcela určitě. Náležitě poučena mu objasňuji podstatu problému. Zakroutíme hlavama, zasmějeme se, společnými silami vydobudeme z igelitu tři singl láhve coly a triumfálně si je odnášíme k pokladně.

Kdepak slevy, to je věda!

Lehké absurdno

Jedu pro dítě do školy. Zaparkuju v ulici, kde je dovoleno parkovat na obou stranách. Stoupnu si vlevo blízko rohu ulice, za mnou mezera asi 5 m a pak parkují další auta, vpravo už auta stojí souvislou řadou. Na rohu je ambasáda islámské země, kterou permanentně hlídají policisté. Dnes tu stojí dva noví. Přijdou ke mně a odehraje se takováto konverzace.

POLICAJT: Tady nesmíte parkovat! Přeparkujte si to!

MADIETTA: Nevidím tady žádnou zákazovou značku, vy ano? A za mnou už stojí i jiná auta.

POLICAJT: No ale takhle skoro na rohu, to nemůžete!

MADIETTA: Proč ne?

POLICAJT: No když tu budete stát, nebude tu dost místa na projetí ostatních vozidel!

MADIETTA: Jedno vozidlo tu přece projede. A za mnou též stojí auta po obou stranách, nevidím, že byste jim vypisovali lístečky. Nestojí tu totiž v rozporu s předpisy, ani já nic neporušuji.

POLICAJT: A to porušujete! Musí být v každém pruhu tři metry místa a to tu nezbývá!

MADIETTA: (koukne na ulici) Ta ulice je široká maximálně pět metrů. I kdyby tu neparkovalo vůbec nic, jak byste to udělal, aby na každé straně byly tři metry?

POLICAJT: --------------------- (je vidět, jak usilovně přemýšlí)

DRUHÝ POLICAJT: To je jedno! Tady parkovat nesmíte! Není tu dost místa, aby projely auta v obou směrech!

MADIETTA: Ale ta ulice je jednosměrná.

POLICAJTI: --------------------

MADIETTA: (přestává si jich všímat a odchází ke škole, oni cosi hudrají)

A pak že absurdní drama zažijete jenom v divadle.

Total eclipse of the intellect

Na stará kolena se ze mě stala pipina zajímající se o módu a design. Módní blogerína se už ze mě asi nestane, kdo by se taky o příspěvky vdané matky od dětí, kvapem se blížící střednímu věku a nedisponující atraktivním nebo alespoň neobvyklým exteriérem, zajímal. Stránky o módě a fotografie si ovšem prohlížím se zalíbením, které se bohužel? bohudík? přeneslo i do praktické roviny - mnohem častěji si taky nějaké ty kousky pořizuji. Má nebohá maminka, která mě urputně vychovávala k nezájmu o svůj zevnějšek, pokaždé jen lomí rukama a protáčí panenky, když mě uvidí. "Ty už máš zase něco novýho? To ti nestačí, co už máš? Co budou ty tvoje nebohý děti jíst, když všechno utratíš za hadry?"

Ale nešť. Na stará kolena si snad člověk může dopřát nějakou tu radost. A tak jsem se skamarádila se zahraničními e-shopy i aukčními stránkami. Je to takové návykové. Musím holt více pracovat, mám ještě rezervy. Kdo potřebuje spát pět hodin denně, když může spát tři a vydělat si na ten boží kabátek?

A můj drahý manžel, místo aby mi vynadal a zabavil platební karty, mě v tom ještě podporuje. "Tak co sis zase pěkného koupila? Ukaž, předveď se mi v tom. Teda, ty šaty ti sluší. Jsi kočka. Kup si k nim ještě něco." No je toto normální?

Onehdy, nevím co mě to napadlo, jsem si udělala placený IQ test. Ouvej. Můj kvocient zjevně progresivně klesá úměrně k počtu navštívených módních stránek a zakoupených kousků. Za chvíli začnu zdrobňovat a jíst makrónky. A taková jsem bejvala intelektuálka.

A kdo dočetl tento slepicoidní příspěvek až sem, může se pokochat mou novou kabelkou - originálním kouskem ušitým na zakázku (my, co se v módě vyznáme, si nepořizujeme žádný pitomý stádní vytónky!). Příště se s ní možná vyfotím v nějaké zajímavé póze u hromady hnoje či tak něco. A teď mě omluvte, odcházím s ní poladit nějakej vymazlenej outfit.