Influencerka s cigaretkou

Na Instagramu můžete najít profil influencerky jménem Miquela Sousa. Je to devatenáctiletá dívenka brazilsko-amerického původu, má pikantně roztomilý obličejík, je módně hubeňoučká a perfektně jí sedí všechno oblečení, které ve svých postech předvádí. Je náramně populární a momentálně má kolem tří milionů sledujících. Módní značky se předhánějí, aby se fotila v jejich modelech.

Má to jeden háček, Miquela není skutečná. Je to digitální avatar, který vytvořil hudebník a producent Trevor McFedries. Vymyslel si celý její životní příběh, dokonce jí vyrábí konflikty s jinými digitálními avatary, už měla i přítele, ale rozešli se. A takových digitálních influencerů už je dneska povícero, například v Koreji nebo v Číně jsou ohromně oblíbení.

Málokdo ale ví, že Miquela a jí podobné rozhodně nebyla první. Už ve 30. a 40. letech minulého století vzala Ameriku útokem žena jménem Cynthia, bez které se po několik let neobešla snad žádná akce spojená s módou nebo uměním. Cynthia byla, považte, pozvaná i na svatbu bývalého anglického krále Edwarda VIII. s Wallis Simpsonovou!

 Až na to, že Cynthia byla ze sádry.

Cynthii vytvořil v roce 1932 sochař jménem Lester Gaba pro obchod Saks Fifth Avenue. Údajně jí byla předobrazem skutečná žena jménem Cynthia Wells, která u Sakse pracovala v krejčovském salonu. Víc o ní nevíme, ale její podoba nám zůstala zachovaná navždy, protože Cynthia byla její detailní kopií. Vážila 50 kilo, měla viditelnou páteř, muskulaturu, pihy na tvářích, dokonce měla jednu nohu trochu větší než druhou, přesně jako její předobraz.

Lester byl na svůj výtvor tak pyšný, že si kromě modelu pro Sakse nechal udělat její kopii, kterou přechovával u sebe v bytě. Gaba byl velmi vlivný módní kritik, až do roku 1967 psal pro časopis Women’s Wear Daily, který je považován za bibli módního průmyslu, hodnotil módní soutěže.

Cynthiinu slávu odstartovala modistka Lilly Daché, která požádala Lestera, aby jí modelku zapůjčil na otevření jejího salonu. Tím začala neuvěřitelnou jízdu, kdy se Cynthia stala snad nejžádanější celebritou v New Yorku a nemohla chybět na žádné významnější akci. Dostávala šperky od Tiffanyho a Cartiera a chodila v šatech od Diora.

V roce 1937 vyšla v časopise Life fotoreportáž, která zachycuje Cynthiin „život“: Cynthia se ráno probouzí a prohlíží si dopisy od fanoušků a pozvánky na akce, které má rozprostřené po posteli. Potom se s Lesterem vydají do města: jedou autobusem, zajdou si na oběd, Cynthia jde na manikúru, večer zakončí v baru.

Lester Gaba bral Cynthii s sebou snad všude. Že Cynthia nemluví, vysvětloval tím, že má chudinka laryngitidu. Psal za ni sloupky jejím „hlasem“. Vytvořil si k ní tak zvláštní, úzký vztah, že se dokonce svěřil, že když spolu jednou jeli v autě, najednou nabyl intenzivního pocitu, že je skutečná. Prezentoval ji jako „call girl“ a sám sebe jako jejího „sponzora“. Zajímavé je, že Lester byl nepochybně gay, takže to vypadá, jako kdyby mu tak trochu sloužila jako zástěrka.

V roce 1942 byl Lester povolán do armády a tím Cynthiina kariéra skončila. Po válce se jí Lester pokusil zařídit „comeback“ – za drahé peníze ji nechal modifikovat, aby uměla „mluvit“ a pohybovat se a doufal, že by mohla mít vlastní televizní pořad. Snažil se o to intenzivně až do roku 1960. Když se mu to nepodařilo, byl z toho tak rozčarovaný a zklamaný, že na Cynthii zanevřel. Podle svých slov ji vzal k jednomu známému umělci do ateliéru v Greenwich Village a nechal ji tam na půdě.

Nikdo netuší, kde Cynthia vlastně skončila a jestli ještě existuje. Na chvíli byla ale stejně slavná a vlivná jako dnešní digitální influencerky. Miquela a jí podobné prostě nejsou nic nového pod sluncem.

.

KAPESNÍ ZAMYŠLENÍ

Když v roce 1888 neznámý pachatel, kterému dnes říkáme Jack Rozparovač, zavraždil mezi jinými i jistou Catherine Eddowes, pořídili v márnici při ohledání jejího těla také soupis všeho, co měla u sebe. Seznam vypadal takto:

1 velký bílý kapesník

1 velký bílý kapesník s červenobílým dírkovaným lemem

2 krátké černé hliněné dýmky

1 plechová krabička čaje

1 plechová krabička cukru

1 plechová krabička od zápalek, prázdná

12 kusů bílých hadříků

1 kus hrubého bílého plátna

1 kus modrobílé košiloviny, trojúhelníkový

1 kus červeného flanelu se zapíchanými špendlíky a jehlami

6 kusů mýdla

1 jemný hřeben

1 příborový nůž s bílou střenkou

1 kovová čajová lžička

1 pouzdro na cigarety z červené kůže s bílým kováním

1 klubko konopného provázku

1 stará bílá zástěra, spravovaná

několik knoflíků a náprstek

plechovka od hořčice, uvnitř 2 lístky ze zastavárny

část brýlí

1 červený palčák

 Povšimněte si, že Kate neměla žádnou tašku, kabelku ani tlumok. Tu hojnost předmětů, které mimochodem představovaly v podstatě všechno, co v životě vlastnila, měla po kapsách.

 Dnešní dámské šatstvo kapsy nemá, anebo pokud má, jsou malé a v podstatě nic se do nich nevejde. Anebo jsou dokonce falešné – vypadají jako kapsy, ale nejsou. Když se jedna žena chlubí druhé novými šaty, asi největší trumf, který může vynést, je: „A koukni! Mají kapsy!“ Do těch kapes by se ovšem z uvedeného seznamu vešla možná tak ta lžička. Jak to přišlo, že my ženy kapsy nemáme?

 Od raného středověku až do konce 18. století měli kapsy všichni. Nebyly to ale kapsy integrované do oblečení, jak je známe dnes, ale jednoduše plátěné pytlíky různých velikostí, které se nosily zavěšené u pasu. Muži je nosili otevřeně, ženy schované pod šaty a spodničkami a dostávaly se k jejich obsahu důmyslnými průstřihy. V kapsách si žena mohla nosit cokoliv: nejčastěji to bylo jídlo, šicí potřeby, menstruační hadříky a podobně. Dámské „kapsy“ mohly mít klidně rozměr až 30x30 centimetrů a mnohdy byly krásně zdobené a vyšívané, což je pozoruhodné vzhledem k tomu, že nikdo než jejich majitelka, která si je povětšinou i sama vyráběla, je nikdy neviděl.

 Pak ovšem přišla francouzská revoluce a s ní opovržení luxusem a hýřením, za jehož ztělesnění byly mimo jiné považovány širokánské sukně s početnými spodničkami a konstrukcemi. Do módy přišly mušelínové šaty empírového střihu, které často obepínaly postavu tak těsně, že na žádné kapsy věru nebylo místo. V té době začaly ženy nosit malinké taštičky známé jako „réticule“. Zavazovaly se na šňůrku, nosily se zavěšené na zápěstí a prakticky nic se do nich nevešlo. Ideál pohrdání luxusem se jako mnohokrát v historii záhy zvrhl, neboť čím obtaženější šaty a čím menší taštička, tím více dávala dotyčná najevo své privilegované postavení. Módní časopisy v první polovině 19. století dokonce referovaly o válce „kapsistek“ proti „anti-kapsistkám“, přičemž kapsy byly považovány za něco, co potřebují jenom pracující ženy. Absence kapes se tak stala podobně příznakovým jevem jako například jehlové podpatky, ultradlouhé nehty nebo tzv „lotosové nohy“ Číňanek. Pytlíkové kapsy přežily až do konce 19. století, byly ovšem vyhrazeny už jen ženám z chudších vrstev jako nebohá Kate Eddowes.

 
V téže době, kdy se kapsy začaly z dámského odění vytrácet, se u mužů začaly přesouvat přímo do samotných oděvů – do vest, kabátů a kalhot. Třetí americký prezident Thomas Jefferson byl například proslulý tím, že s sebou po kapsách nosil mimo jiné takovou malou sadu pro výzkumníky: malé váhy, psací a kreslicí potřeby, papíry, teploměr, zeměměřičský kompas, vodováhu i miniaturní glóbus. Zatímco ženám kapsy ubývaly, mužům přibývaly. Mít hodně kapes a v nich všechno potřebné bylo známkou mužné připravenosti a pohotovosti. Dospělo to ovšem až do absurdních rozměrů, takže v roce 1944 měl běžný pánský oblek v průměru 24 kapes (a 70 knoflíků). Se změnou módy po válce se tento počet pochopitelně značně snížil, ale k vyrovnání „pocket gapu“ mezi muži a ženami nedošlo už nikdy. My ženy tak máme kabelky a batůžky a na šatech miniaturní kapsičky, ze kterých jsme v permanentní extázi.

Zhoubná posedlost

Mučednice čistoty. Koncept vlastní katolické církvi, který, jak slovo napovídá, se týká výhradně žen. Mučednice čistoty, zkráceně MČ, je dívka či žena, která se raději nechá zabít, než aby se nechala znásilnit. Na rozdíl od žen, které se "nechají" zabít i znásilnit, nebo snad dokonce jen znásilnit, má MČ nárok na oslavování a uctívání, blahořečení až svatořečení. Patrně nejznámější je italská dívka Maria Goretti, v našich končinách Slovenka Anna Kolesárová, která má na hrobě výmluvný nápis "Raději smrt než hřích". A také Isabel Cristina, kterou při pokusu o znásilnění zabil násilník patnácti bodnými ranami.

Lékaři při pitvě považovali za nutné ověřit, zda má Isabel ještě panenskou blánu. Naštěstí měla, takže "neselhala" a může být blahořečena a my ji můžeme uctívat a oslavovat.

MČ je jeden fenoménů, za který by se katolická církev měla spíše stydět než se jím chlubit. Názorně totiž ukazuje, jak je ŘKC posedlá (zejména) ženskou sexualitou (mučedníky čistoty jaksi nemáme) a perverzním konceptem ženské "čistoty", tedy panenství, jehož vyvrcholením je praštěná doktrína "věčného panenství" Mariina.

Kontrolou nad ženskou sexualitou a panenstvím je pochopitelně posedlá řada kultur, v historii i dnes, ale ŘKC tuto obsesi dovedla téměř k dokonalosti. Zvrhlá rétorika, podle níž je lepší, aby žena zemřela, než aby se oddala "hříchu", naprosto vyviňuje muže - strážkyní své čistoty je výhradně žena, jejím úkolem a zodpovědností je své panenství chránit, pokud to nedokáže, pak "selhala" a "zhřešila". Násilník je tam jaksi navíc, někdy je to podáváno až tak, že je vlastně nástroj Boží, který měl tu ženu "zkoušet", jestli selže nebo neselže.

Krom toho, že fenomén MČ dokonale ilustruje perverzní katolický náhled na sexualitu, je také symptomem toho, jak se ŘKC dívá na ženy obecně. Katolická žena nemá sama o sobě žádnou hodnotu. Její hodnota spočívá jen v panenství a posléze, když řádně a cudně vstoupí do manželství, v mateřství. Ženy, které toto pojetí napadají, jsou zkažené feministky, které MČ jejich čistotu a nezkaženost závidějí.

Podle tohoto konceptu jsou hříšné všechny ty nebohé Ukrajinky, které russáci znásilnili a zavraždili. Však proto jim taky Hnutí pro život chtělo rozdávat pepřáky a houkadla. "Čistotu" si totiž žena musí chránit za každou cenu, neuchrání-li, je bezcenná. 

A nejhorší je, že si představitelé ŘKC i řadoví členové, kteří tuto ideologii zastávají, vůbec neuvědomují, jak zvrhlé myšlení ve skutečnosti mají.

Tak možný je všechno, ale

 

Díky kovídku a epidemiím vůbec se mi volnou asociací vybavila taková pěkná urban legenda, která se traduje mezi archeology. Dokonce i za ten jeden semestr, který jsem v Archeologickém ústavu v rámci povinného studia dějin pravěku absolvovala, jsem ji slyšela minimálně dvakrát, a pak ještě několikrát potom. Legenda zní zhruba takto:

 

"Při vykopávkách nějakého nejmenovaného středověkého osídlení ze 14. století našli studenti-brigádníci středověkou koženou botu. Večer po kopání se, jak už to tak mezi archeology chodí, mohutně popíjelo, a tak došlo k tomu, že ovíněný vedoucí vykopávek, asistent / docent / profesor z nejmenované univerzity, ale jiné, než je ta vaše, studoval u něj kamarád kamaráda, atd., se vsadil s ostatními, že si tu středověkou botu uvaří / opeče na pekáči a sní. A jak řekl, tak učinil. Za pár dní se mu udělalo hrozně zle, vezli ho do nemocnice, tam nevěděli, co s ním, ty příznaky nikdo neznal, až jednoho z doktorů napadlo podívat se do učebnic a zjistil, že příznaky přesně odpovídají dýmějovému moru. A nastojte, fakt ho měl. A ještě s ním stihl nakazit několik ostatních účastníků vykopávek."

 

Je to moc pěkná historka a všichni, kdo ji vyprávějí, se vždycky zapřísahají, že se stala právě tomu jejich vyučujícímu. Škoda jen, že 1) morová bakterie Yersinia pestis žije v blechách, které žijí na krysách či jiných zvířatech, a v kožené botě fakt šest set let nepřežije, co by tam asi tak dělala, takže 2) i kdyby archeologové byli fakt takoví magoři, že by jedli středověkou botu, což rozhodně nevylučuju, morem by se z toho určitě nenakazili, 3) mor se z člověka na člověka nepřenáší, 4) epidemie tzv. Černé smrti ve 14. století s velkou pravděpodobností vůbec nebyla mor, nýbrž nějaká virová hemoragická horečka podobná například ebole, nicméně 5) pokud chcete ve společnosti vyprávět vtipnou historku, nenechte si ji kazit, klidně tento odstavec ignorujte a vraťte se do předchozího, ono archeologům je podobný leccos.

Stůj! Heslo! Ale pozpátku!

Nepřestává mě udivovat, jak v seriálech a filmech protagonista usedne k cizímu počítači, zamyslí se nad povahou a zájmy jeho majitele a na třetí pokus uhodne jeho heslo. Fakt mají lidi taková hesla, která jdou prolomit už na základě povrchní známosti? A co pak hesla, kde se musí zadávat velké písmeno, číslo, speciální znak? Dokáže snad hrdinný detektiv vyčíst člověku z očí, že má raději hvězdičku než křížek?

Mám už léta systém, kdy základ mého hesla tvoří neuhodnutelné (protože neexistující) slovo, k němuž podle typu stránky přiřazuju několik kombinací čísel a znaků. Jednu kombinaci mají e-shopy, další sociální sítě, jinou škola, a tak dále. Tyhle kombinace se mnou taky nijak osobně nesouvisí. Je mi jasné, že na to určitě existuje nějaký program, žádné heslo není neprolomitelné, ale fakt bych chtěla vidět, jak detektiv usedne k mému počítači, soustředěně se zahloubá a na dva pokusy se mi vloupá do elektronického bankovnictví.

Na závěr přidávám humornou historku o svém prvním heslu. Bylo to tuším někdy v roce 1995 a zřizovala jsem si školní e-mailovou schránku, která tenkrát ještě fungovala na Telnetu (to by mě zajímalo, kdo dneska ještě ví, co to je). Celým procesem mě ochotně provedla spolužačka Alice, která byla o ročník výš a tak už věděla, jak to chodí. Jednou z důležitých instrukcí, které mi předala, bylo, že se heslo musí při přihlašování vždycky zadávat pozpátku. Tak to prý prostě funguje. Oukej. Vymyslela jsem uživatelské jméno a heslo, zkusila se poprvé přihlásit... a nic. Prostě nic. Smutně jsem tedy ve školní počítačové místnosti nakráčela ke správci, že mi to nejde. Zeptal se mě na heslo, zadal ho, schránka fungovala. Před jeho očima jsem se zkusila přihlásit já, nic. Co to tam zadáváte? Ptal se překvapeně. No heslo přece, vždyť se musí pozpátku, ne? Řeknu vám, bylo jenom málo chvil v mém životě, kdy jsem si připadala ještě víc blbá než tenkrát. Vyšlo najevo, že Alice tehdy vlastní e-mail neměla, používala schránku, kterou jí laskavě zapůjčil spolužák Vilém. A jeho heslo bylo... no, to si jistě domyslíte.

Překladatelčino běžné odpoledne

Nakoupila a vyzvedla mladší dítě z klavíru. Dojela domů, soustředěným nátlakem nakopala dítě k úkolům. Pomáhala mu s dělením dvojciferným číslem. Dělala večeři. Pomohla mladšímu připravit aktovku. Starší dítě předložilo desetistránkový test a požadovalo jeho vyplnění. Byly v něm otázky z matematiky, fyziky, chemie, biologie, literatury, zeměpisu a historie, na závěr jsem měla napsat anglicky esej. Prý má tímto projektem za úkol ověřit, kolik toho staří lidé ze školy již zapomněli. Matematiku a fyziku jsem odevzdala nevyplněnou. Má esej nebyla dost argumentativní. Zase jsem v jeho očích o něco klesla.

Podala večeři, uklidila kuchyň a část bytu, odervala mladší dítě od lega a donutila k přípravám na spaní. Četla si s mladším v encyklopedii na dobrou noc.

No, a mezi tím vším taky ještě přeložila pět stránek, odpověděla na pracovní maily a napsala sloupek pro literární časopis.

No a zítra... zítra, zítra, pořád zítra, krok za krokem se ze dne na den sune, a naše včerejšky nám svítí na cestu k smrti. Jen hluk a vřava a neznamená to nic.

S Andělem do Kellerman's?

 Přemýšleli jste někdy nad tím úžasným letoviskem, v němž úplně na závěr zazní legendární "Baby nebude sedět v koutě"? Děj filmu Dirty Dancing se odehrává ve fiktivním horském resortu Kellerman's.

V roce 1988, kdy jsem film poprvé viděla na klasické samo-dlabo videokazetě, jsem netušila, jestli jsou takové podniky v Americe běžné, nebo jestli je to věc minulosti, ale vím, že mi to neodbytně připomínalo odborářské rekreace ve filmech typu Dovolená s Andělem.

Americká skutečnost byla všechno jiné, jen ne odborářská.

Na počátku dvacátého století, kdy se začalo hromadně rozmáhat "dovolenkování" , neměla početná americká židovská komunita moc kam jezdit, protože mezi "slušnou" (nežidovskou) společností nebyli vítaní. 

A tak si začali zakládat letní resorty vlastní. Prakticky všechny se nacházely v pohoří Catskills ve státě New York. V jediném okrese, Sullivan County, bylo v dobách největšího rozmachu přes pět set! takovýchle obrovských all-inclusive letovisek, a všechna byla určená prakticky výhradně židovské klientele. Stal se z toho fenomén, kterému se začalo přezdívat "Borscht Belt". Zámožné židovské rodiny tam trávily celé léto, patřilo to k dobrému tónu odjet na léto z New Yorku a dalších velkých měst na východě a trávit ho v Catskills. Tenhle fenomén trval přes padesát let. 

 

Ovšem se změnami v americké společnosti, které přišly v 60. letech, najednou Catskills vyšly z módy. Hotely začaly postupně upadat, většina z nich byla zavřená a posléze zbouraná. Ten největší a nejslavnější z nich, Grossinger's, ale stále stojí. Obrovské dovolenkové město, které už je dneska městem duchů a postupně si ho podmaňuje příroda.

Ve filmu Dirty Dancing byly pečlivě vymýceny všechny explicitní zmínky o židovství, aby to nenarušilo univerzální přitažlivost filmu. Ale jinak jsou všechny reálie autentické, včetně té mánie pro mambo, která v raných šedesátých letech židovskou komunitou opravdu hýbala. Jo a mimochodem, ten meloun, co Baby nese na mejdan zaměstnanců, byl ve skutečnosti prošpikovaný vodkou - alkohol měl personál pochopitelně zakázaný, a tak ho pašovali takhle.

Knoflíkové blues

Moje babička mívala v kredenci dózu s víčkem plnou knoflíků. Moc krásné tam měla, zlaté a perleťové, s rytinami, barevné i dřevěné, hotový poklad. Jako úplně malinká, něco málo přes rok mi bylo, jsem se dózičky zmocnila, knoflíky vysypala a hrála si s nimi. Když mě babička objevila, zděsila se, že bych třeba mohla nějaké spolykat, a chtěla mi je zabavit. Spustila jsem strašlivý nářek a nechtěla se těch krásných věcí vzdát. Babi nakonec kapitulovala a knoflíky mi nechala. Hrála jsem si s nimi dlouho a soustředěně, žádný jsem neztratila, natož abych ho polykala. 

Za pár dní jsem začala babičku tahat za ruku a úpěnlivě přitom volala: "Dej! Dej! Nesito lajsito!" Babi dlouho nechápala, co vlastně chci, ale když jsem ji dovlekla až ke kredenci, došlo jí, že se dožaduju těch knoflíků. Vzpomněla si totiž, že když se jí nepovedlo mi je napoprvé vzít, mávla nad tím rukou a pronesla: "Ale tak si to nech a hraj si..." Nech si to a hraj si - nesito lajsito.

Hrála jsem si pak s těmi knoflíky ještě mockrát, byl to pro mě vždycky svátek, když mi je babi dovolila vytáhnout. Dneska mám taky svoji "nesito lajsito" krabičku, ale na hraní ji nikdo nikdy nechtěl. A přitom je taková pěkná!

Jak jsem nechtěla být za dinosaura

Můj syn se rozhodl, že ze mě udělá instagramovou celebritu. Nevím přesně, co si od toho slibuje, ani jak si představuje, že jeho stará nudná matka, která jenom věčně sedí doma a pracuje, nejezdí do exotických destinací, nemá čas na žádné koníčky, neumí se působivě nalíčit a nevlastní krásné tělo, jež by mohla vystavovat v roztodivných pozicích, v tom nablýskaném světě hezkých, mladých, zajímavých a zcestovalých lidí zapůsobí. Nicméně se do toho vrhl s odhodláním hodným lepší věci, takže jsem si pomyslela, že alespoň budeme mít s pubertálem společné téma, a nechala se přemluvit k založení účtu.

První úskalí nastalo už při volbě instagramového jména. Nesmí být moc dlouhé ani moc krátké, musí mě podle něj každý poznat, ale zase by to nemělo být celé jméno, protože to je takový trapně fejsbukový a fejsbuk je nuda pro starý. (Díky, synu. Kdo by byl tušil, že budu za dinosaura používáním sociální sítě.)

Poté jsem dostala školení v používání instagramových filtrů. Fotografie se v žádném případě nemůže umístit na instáč tak, jak jsem ji vyfotila, ale musí projít poměrně náročným post-processingem, kdy ji víceméně zprzním až do bezvědomí, takže už v podstatě vůbec nepřipomíná původní objekt, ale zato má exotickou texturu, je krásná a působivá. Chci vyfotit časopis, do kterého jsem překládala články? Ani omylem nemůžu cvaknout jenom samotný časopis. Musí být doprovázen alespoň dostatečně hipsterským nápojem, třeba pumpkin spice latte. Nakonec se synáček nechal ukecat na hrníček s malinovým čajem, ale bylo vidět, že jsem ho dost zklamala.

Následovala podrobná, zasvěcená a poměrně naléhavá přednáška na téma "hashtagy". "Na instáči každej vyhledává podle heštegů. Musíš jich ke každý fotce narvat co nejvíc, aby to vidělo co nejvíc lidí. Hele, tady třeba vraž #smart, #love, #pretty a #travel.To je fuk, že to s tématem fotky vůbec nesouvisí, ale lidi si tě najdou, chápeš."

Zblblé všemi těmito instrukcemi mi výroba každého instáčového postu zabere tolik času, že to mou počáteční ochotu potomkovi vyhovět poněkud nabouralo. Dosud se mi povedlo umístit fotku našeho vánočního stromku, zelenou konvičku, co jsem dostala k Vánocům, značně rozmazané ptačí krmítko, fotku sušenek, co mi můj mladší syn ráno připravil k posteli (hashtagy "#motherhood", "#children" a "#love" jí zatím zajistily suverénně největší oblíbenost), několik knížek a časopis. Získala jsem asi čtyři a půl sledujícího (vlastní dítko se za celý nedá počítat). Následně mi došla inspirace. Obávám se tedy, že jsem očekáváním svého dítěte tak úplně nedostála. Insta-celeb ze mě asi nebude. Snad mi to chlapec odpustí.

Šnečí vzpomínání

Ve skříni mám krabičku plnou šnečích ulit. Sbírávali jsme je na procházkách s dětmi. Několik let byla ta krabička trvale uparkovaná v koupelně. Mladší syn, když byl ještě maličký, tak v menším předškolním věku, vždycky jednou za čas oznámil: "Jdu koupat šnečky." Napustil si do umyvadla vodu, přidal mýdlové mydlinky, aby to bylo zajímavější, nasypal do vody ulity a dlouho, předlouho si pak s nimi vydržel v té vodě hrát. Přidával i různé další hračky, vymýšlel složitá dramata. Třeba hodinku si u toho umyvadla spokojeně broukal, pozpěvoval, přehrával nějaké scénky.

Teď už je velký školák, jsou to už roky, co naposledy koupal šnečky. Dívám se na tu krabičku se starými, popraskanými ulitami a nemám to srdce ji vyhodit.

Prokleté jmeniny

Nemám ráda svátky. Tedy jmeniny, aby bylo jasno; jiné svátky jako třeba Vánoce slavím celkem ochotně. Ale zvyk oslavovat den, kdy bylo moje jméno podle jakéhosi arbitrárního klíče přiřazeno k nějakému dni v kalendáři, jsem si nikdy neosvojila a neoblíbila.

Nedokážu udržet v paměti desítky jmen svých blízkých a přátel, abych jim nikdy nezapomněla popřát. Jmeninám se navíc v různých rodinách přikládá různá důležitost, takže nikdy nevím, jestli je nutno k někomu napochodovat s bonboniérou nebo stačí poslat mu esemesku, a dotyčný je potom buď v rozpacích, neboť bonbony vůbec neočekával, nebo uražen, jelikož je očekával.

V posledních desetiletích lidé stále častěji dostávají jména, která v kalendáři vůbec nejsou, případně v něm jsou, ale přiřazují se ke jménům již existujícím, takže v jeden den pak mají svátek třeba Vít, Isolda, Lothar, Senta, Jolana a Zoltán. V běžných kalendářích se ovšem uvádí jen jedno, takže vy si řeknete, že dobrý, Víta žádnýho neznáte, dneska je klid, jenomže kamarádka s dcerou Jolanou se urazí, že jste si nevzpomněli.

A to už vůbec nemluvím o lidech, kteří z nějakého temného důvodu slaví svátek úplně jindy, než na svůj svátek. To takhle v září potkáte kamarádku Marii a jako zázrakem si vzpomenete, že má svátek, nadšeně jí popřejete a ona napruženě odtuší, že nechápe, proč jí přejete zrovna dnes, když ona odjakživa slaví svátek v dubnu na Heřmana, a to jste se jí popřát vůbec neobtěžovali, takže teď už to fakt nenapravíte.

Tímto se tedy všem přátelům, Římanům a rodákům hluboce omlouvám, že jsem jim nepopřála, nepřeju a nepopřeju. Uznávám, že co se týče svátků, jsem osoba nezodpovědná a nedbalá a nemožná. Nicméně všechny vás ujišťuji, že ani od vás přání nečekám, a kdo mi třináctýho prosince ještě jednou napíše, kolik už jsem upila noci, na toho sešlu nějakou kreativní kletbu!

Jak se hraje Na Citáty

Pravidla hry "Na citáty". Hra je vhodná do klubovny, obývacího pokoje, pracovny, i do postele v deštivých večerech.

Hráči: anglofonní spisovatel, čtenáři, překladatelé, kritici.

Úlohou anglofonního spisovatele v této hře je pamatovat si ze školy a vlastní četby klasické literatury desítky, stovky až tisíce příhodných citátů. Tyto je pak třeba porůznu rozmisťovat ve svých knihách. Někdy z nich použijete třeba jen dvě tři slova, ale to nevadí, naopak. Čím mistrněji použití citátu zamaskujete, tím víc bodů. To všechno patří do hry. Úkolem vašich čtenářů je potom co nejvíce takových citátů v textu poznat a v duchu se poplácat po rameni, že se jim to povedlo. Za to rovněž získávají body.

V této hře se samozřejmě uplatní i další hráči, a to překladatelé a kritici. Úkolem překladatele je rovněž všechny citáty poznat a následně vhodně převést do cílového jazyka; ovšem pozor, vždycky s použitím již existujícího překladu někoho jiného. Klasiku si nemůžete překládat sami, to by v tom byl holubník. Co na tom, že se vám tam ten verš rytmicky nehodí, případně že tohle slovo zabije celou hříčku. Prostě si to nemůžete přeložit sami. Tečka. Leda že by to předtím ještě nikdo nepřeložil. Ale i tak je to prekérka a body rozhodně nezískáte.

Úlohou kritiků ve hře je potom poznat, kde překladatel citát nepoznal, a v recenzi se zmínit o tom, jaký je překladatel blbec. Případně pokud to překladatel poznal, že použil nevhodný překlad / text si svévolně přeložil sám.

Spisovatel získává body za každý nepoznaný citát, zbytek hráčů potom za každý citát poznaný. Vítězí hráč s nejvyšším počtem bodů.

Bodové hodnocení

Spisovatel:

citát použitý tak, jak je  1 bod 

citát parafrázovaný či zkrácený na pár slov 5 bodů

citát vhodně zamaskovaný v textu tak, že to poznají jen ti nejsečtělejší čtenáři 10 bodů
citát, který nikdo nepozná -50 bodů (k čemu to, když to nemá žádný efekt?)

Čtenář:

poznaný citát (celý)  2 body

poznaný citát (zlomek)  6 bodů

citát poznaný a vtipně zapracovaný do komentáře ke knize na sociálních sítích  20 bodů

citát nepoznaný  -5 bodů

Překladatel:

citát poznaný 0 bodů (to je přece samozřejmost)

citát nepoznaný -30 bodů

citát nepoznaný, což je odhaleno kritikem -100 bodů

citát poznán a převeden v cizím překladu 1 bod

citát poznán a přeložen svépomocí -5 bodů (že se nestydíte); 0 bodů v případě, že dřívější překlad neexistuje (no co už s váma, no)

Kritik

citát poznaný 5 bodů 

citát poznaný v originále a odhaleno, že překladatel nepoznal  50 bodů

citát poznaný, překladatel nepoznal, zapracováno do recenze ve formě sžíravé poznámky 100 bodů

Hezkou zábavu!

Kdo neťuká s námi, ťuká proti nám!

Už mockrát mě napadlo, jak asi vypadá někdo, jehož náplní práce je vytvářet fiktivní operační systémy, prohlížeče, databáze a další programy pro filmy a televizní seriály. Příslušníci tohoto klanu musí totiž pracovat úplně jinak, než všichni ostatní programátoři na světě.

Základním požadavkem na takový software je úplně nejvíc hustá grafika, pokud možno plná různých animovaných prvků. Na monitoru musí neustále něco běhat, třeba rychle se střídající tváře zločinců, otisky prstů, dokonce i pohyby peněz na účtech se musejí odehrávat fyzicky, minimálně pomocí nějakých červených blikajících světýlek přebíhajících z jednoho měšečku do druhého.

Další nezbytné kritérium je, že se takový software nesmí dát ovládat myší. Vlastně myš, která je pro nás reálný plebs pravděpodobně nejvytíženějším kusem hardwaru, u filmových a televizních počítačů v 99,99 procentech úplně chybí. Hrdinové jen neustále zuřivě ťukají do klávesnice. Vlastně je to obdivuhodné, jen si představte ty desítky a stovky klávesových příkazů, které musejí ovládat. Jistě se to dlouhá léta učili, jen aby nemuseli používat tu otravnou věc, která tupě plní pokyny na jediné cvaknutí.

U filmových programů je rovněž důležité, aby v nich všechno bylo napsáno co největším písmem. My obyčejní lidé už jsme si zvykli, že všechno, co napíšeme nebo si čteme, se zobrazuje většinou standardní dvanáctkou, což je hodně otravné, protože se nám například celá jedna stránka textu vejde na obrazovku. Takový filmový hrdina dostane e-mail o dvou řádcích, který mu po otevření zabere veškerou plochu monitoru, poněvadž je lepší člověk než my, a zaslouží si tedy minimálně stodvacítku, ne nějakou umrněnou dvanáctku.

Filmový software také umí dělat zázraky. Zkusili jste si někdy na počítači zvětšit záběr z průmyslové kamery? Cože, vy jste si nevšimli, že pachateli ukazujou hodinky tři čtvrtě na sedm a ne půl šesté, jak tvrdil? Přece když takovou fotku zvětšíte až do bezvědomí, musíte vidět i chlupy v jeho uších! Netvrďte mi, že vidíte jenom čím dál větší pixely. Prostě to neděláte dobře, to je celý.

V neposlední řadě je potřeba, aby hrdinové stříbrného plátna a tekutých krystalů nepoužívali žádné trapně konvenční a všeobecně známé programy. Nějaký gůgl nebo word, simvás. Každá organizace, vlastně každičký jednotlivý človíček mihnuvší se obrazovkou má svoje vlastní, jedinečné textové editory a browsery. Dokonce ani blbá kalkulačka nemůže vypadat jako kalkulačka. Minimálně musí mít tu hustou grafiku, žejo, takže místo abyste suše a neoriginálně napsali dvě čísla a odklikli enter, několik vteřin zuřivě ťukáte, na což monitor reaguje zobrazením poskakujících a poblikávajících čísílek, která spolu zatančí rituální taneček a následně se zobrazí výsledek, pochopitelně gigantickým fontem a na pozadí vybuchujícího ohňostroje.

No a co teprve sociální sítě! Kdepak fejsbuk nebo twitr. Každý film, každý televizní seriál  má svoje vlastní. Zajímavé, že se všechny uživí a ani si nekonkurují. 

A teď si představte, že jste někdo, kdo všechny tyhle nádherné věci a funkce vytváří. Fantazii se meze nekladou, hlavně aby to bylo efektní a dělalo to hustý věci. Být filmovým ajťákem musí být zkrátka práce snů.

P.S. Zkuste si v prohlížeči otevřít stránku vyhledávače, který používají hrdinové seriálu CSI. Schválně, kam vás to zavede. :)

Magie malých věcí

Mám doma kapesník. Je zjevně dosti starý, protože látka je tenoučká a dávno už nabyl takové té něžné hebkosti, díky níž je vůči nosu obolavělému rýmou mnohem milosrdnější než ty nejvoňavější a příznivými substancemi nejnapuštěnější papírové vymoženosti.

Na kapesníku jsou červenou bavlnkou vyšité iniciály K.Š. Nemám nejmenší tušení, kdo je nebo byl K.Š. Nevím ani, odkud se u mě ten kapesník vlastně vzal. Jednoho dne tu prostě byl. Ale představuju si.

Někdy vidím starého pána, kterému jeho věrná babička ten kapesník každý den pečlivě strkala do kapsy, protože vychovaný člověk přece nikdy nevyjde bez kapesníku. Na každý kapesník mu s láskou povyšívala ta písmenka, protože stařeček už je roztržitý a pořád ty kapesníky někde zapomíná.

Jindy si zase vymyslím dívku, nad kterou matka přísně stojí a dohlíží, aby si vyšila monogramy na všechno, co jednou dostane do výbavy. A pak mládence, který jeden z těch kousků textilu obdařeného iniciálami dostal od té mladé ženy na památku, když odjížděl na vojnu.

Všechny ty představy jsou takové vzdálené, protože kdo dneska, kromě mě, ještě používá látkové kapesníky, natož aby si na ně vyšíval monogramy? Nikdy se nejspíš nedozvím, kdo K.Š. ve skutečnosti byl či byla. O to víc mě ale kouzlo předmětu, který prošel bůhvíkolika neznámýma rukama, než se dostal ke mně, přitahuje. Užívám si ho pokaždé, když kapesník s láskou žehlím.

A když mám chuť na ještě větší záhadu, stačí mi dojít ke knihovně. Svazek Coleridgeových sebraných spisů, který jsem kdysi dostala darem, si v roce 1882 podepsala paní (nebo slečna) Amy Fordhamová. Ale to jí nestačilo, nechala se básníkovým talentem inspirovat natolik, že si na volné stránky za ilustrace zapisovala vlastní poetické pokusy.

Slečnu Amy si nejčastěji představuji jako dívku v šatech s řasenou sukní, s lokýnkami tmavých vlasů a snivýma očima. Taková Charlotte Brontëová bez talentu. Byla slabá na plíce, často omdlévala a užívala nejrůznější posilující tonika.Vdávat se nechtěla, vyšívat kapesníčky taky ne, raději si četla (a psala neumělou poezii). Její otec, vážený viktoriánský výrobce tapet, s ní však měl jiné plány a provdal ji za syna spřáteleného majitele textilky. Solidní podnikatel se kupodivu o literárních spádech své ženy vyjadřoval v klubu s pochopením. Byl na ni svým způsobem hrdý, i když si neměli mnoho co říct. Ji nezajímaly textilní stroje a on nečetl Coleridge. Měli spolu čtyři děti, které vychovávaly guvernantky. Děti ale byly slabé a neduživé, dvě brzy zemřely. Nejspíš kvůli arzeniku, jenž se vypařoval z těch krásných zelených tapet, které dceři věnoval do výbavy otec. Amy je nijak zvlášť neoplakávala, z životabudičů obsahujících heroin a opiovou tinkturu měla totiž stále trochu zamženou mysl. Zasněně posedávala na pohovce a listovala Coleridgem. Při pátém porodu zemřela.

Nejsem hromadivý člověk, nesnáším obydlí zavalené množstvím krámů a nemilosrdně vyhazuju, co už není zapotřebí. Bez "věcí s příběhem" by ale můj život byl o něco chudší. Škoda že jich nemám víc.

Malá příhoda ze živ... ehm

Rozpadl se mi můj výtisk Pána prstenů. Místo abych si šla koupit nový, rozhodla jsem se, že bude lepší nechat si ten rozpadlý okopírovat, k čemuž bude nejvhodnější pobočka T-Mobilu na pražském letišti. I naložila jsem do auta dítě (jenom jedno, druhé jsem nenašla, schovalo se přede mnou) a vyrazila. Cestou jsem naložila ještě jednu kolegyni, kamarádku ze základní školy, kterou jsem potkala poprvé asi po dvaceti letech, svou léta zesnulou babičku a jednoho svého dávného bývalého, i když ten se bránil. Ale měl smůlu.

Na letišti jsem sprostě předběhla celý zástup lidí čekající na cosi u pobočky T-Mobilu a šla na řadu jako první. Vysvětlila jsem slečně, co potřebuju. Ani se nepodivila, pravila ovšem, že na kopírování Pána prstenů mají zvláštní tarif. Nad cenou se mi protočily panenky a konečně mi došlo, že bylo možná lepší jet s těmi všemi lidmi raději do knihkupectví. Začala jsem horečně uvažovat, jak se z toho vyvléknu. Slečna už se blížila s tarifní smlouvou, když tu jsem si všimla nějakých podivných obrazců z růžového papíru, kterými byly polepené zdi. Začala jsem blábolit, jakou tu má krásnou výzdobu. Slečna se rozzářila a vysvětlila mi, že to je t-mobilovská jarní výzdoba a že kdybych chtěla, pošle mě na kurz, abych se to také naučila. Rozpačitě jsem zakoktala, že právě proto tu jsem a že Pán prstenů byla jenom mrzká záminka. Dostala jsem seznam termínů a vystřelila z pobočky.

Venku jsem zjistila, že se mi celá ta skvadra, s níž jsem přijela, někam rozutekla, i začala jsem je horečně hledat. Vtom zazvonil telefon, byla to ona prve naložená a unesená kolegyně. Začala jsem se jí zoufale omlouvat, že jsem ji nechala bloudit po letišti. Musela mě hodně důrazně přerušit, aby se mohla zeptat, o čem to blábolím.

Že bývám ve svých snech většinou za úplného blba, to už jsem si zvykla. Že často bývám za úplného blba i v reálném životě, s tím se též snažím smířit.

Ale když se to plynule propojí, tak to už je teda moc!