Magie malých věcí

Mám doma kapesník. Je zjevně dosti starý, protože látka je tenoučká a dávno už nabyl takové té něžné hebkosti, díky níž je vůči nosu obolavělému rýmou mnohem milosrdnější než ty nejvoňavější a příznivými substancemi nejnapuštěnější papírové vymoženosti.

Na kapesníku jsou červenou bavlnkou vyšité iniciály K.Š. Nemám nejmenší tušení, kdo je nebo byl K.Š. Nevím ani, odkud se u mě ten kapesník vlastně vzal. Jednoho dne tu prostě byl. Ale představuju si.

Někdy vidím starého pána, kterému jeho věrná babička ten kapesník každý den pečlivě strkala do kapsy, protože vychovaný člověk přece nikdy nevyjde bez kapesníku. Na každý kapesník mu s láskou povyšívala ta písmenka, protože stařeček už je roztržitý a pořád ty kapesníky někde zapomíná.

Jindy si zase vymyslím dívku, nad kterou matka přísně stojí a dohlíží, aby si vyšila monogramy na všechno, co jednou dostane do výbavy. A pak mládence, který jeden z těch kousků textilu obdařeného iniciálami dostal od té mladé ženy na památku, když odjížděl na vojnu.

Všechny ty představy jsou takové vzdálené, protože kdo dneska, kromě mě, ještě používá látkové kapesníky, natož aby si na ně vyšíval monogramy? Nikdy se nejspíš nedozvím, kdo K.Š. ve skutečnosti byl či byla. O to víc mě ale kouzlo předmětu, který prošel bůhvíkolika neznámýma rukama, než se dostal ke mně, přitahuje. Užívám si ho pokaždé, když kapesník s láskou žehlím.

A když mám chuť na ještě větší záhadu, stačí mi dojít ke knihovně. Svazek Coleridgeových sebraných spisů, který jsem kdysi dostala darem, si v roce 1882 podepsala paní (nebo slečna) Amy Fordhamová. Ale to jí nestačilo, nechala se básníkovým talentem inspirovat natolik, že si na volné stránky za ilustrace zapisovala vlastní poetické pokusy.

Slečnu Amy si nejčastěji představuji jako dívku v šatech s řasenou sukní, s lokýnkami tmavých vlasů a snivýma očima. Taková Charlotte Brontëová bez talentu. Byla slabá na plíce, často omdlévala a užívala nejrůznější posilující tonika.Vdávat se nechtěla, vyšívat kapesníčky taky ne, raději si četla (a psala neumělou poezii). Její otec, vážený viktoriánský výrobce tapet, s ní však měl jiné plány a provdal ji za syna spřáteleného majitele textilky. Solidní podnikatel se kupodivu o literárních spádech své ženy vyjadřoval v klubu s pochopením. Byl na ni svým způsobem hrdý, i když si neměli mnoho co říct. Ji nezajímaly textilní stroje a on nečetl Coleridge. Měli spolu čtyři děti, které vychovávaly guvernantky. Děti ale byly slabé a neduživé, dvě brzy zemřely. Nejspíš kvůli arzeniku, jenž se vypařoval z těch krásných zelených tapet, které dceři věnoval do výbavy otec. Amy je nijak zvlášť neoplakávala, z životabudičů obsahujících heroin a opiovou tinkturu měla totiž stále trochu zamženou mysl. Zasněně posedávala na pohovce a listovala Coleridgem. Při pátém porodu zemřela.

Nejsem hromadivý člověk, nesnáším obydlí zavalené množstvím krámů a nemilosrdně vyhazuju, co už není zapotřebí. Bez "věcí s příběhem" by ale můj život byl o něco chudší. Škoda že jich nemám víc.