Knoflíkové blues

Moje babička mívala v kredenci dózu s víčkem plnou knoflíků. Moc krásné tam měla, zlaté a perleťové, s rytinami, barevné i dřevěné, hotový poklad. Jako úplně malinká, něco málo přes rok mi bylo, jsem se dózičky zmocnila, knoflíky vysypala a hrála si s nimi. Když mě babička objevila, zděsila se, že bych třeba mohla nějaké spolykat, a chtěla mi je zabavit. Spustila jsem strašlivý nářek a nechtěla se těch krásných věcí vzdát. Babi nakonec kapitulovala a knoflíky mi nechala. Hrála jsem si s nimi dlouho a soustředěně, žádný jsem neztratila, natož abych ho polykala. 

Za pár dní jsem začala babičku tahat za ruku a úpěnlivě přitom volala: "Dej! Dej! Nesito lajsito!" Babi dlouho nechápala, co vlastně chci, ale když jsem ji dovlekla až ke kredenci, došlo jí, že se dožaduju těch knoflíků. Vzpomněla si totiž, že když se jí nepovedlo mi je napoprvé vzít, mávla nad tím rukou a pronesla: "Ale tak si to nech a hraj si..." Nech si to a hraj si - nesito lajsito.

Hrála jsem si pak s těmi knoflíky ještě mockrát, byl to pro mě vždycky svátek, když mi je babi dovolila vytáhnout. Dneska mám taky svoji "nesito lajsito" krabičku, ale na hraní ji nikdo nikdy nechtěl. A přitom je taková pěkná!