Prokleté jmeniny

Nemám ráda svátky. Tedy jmeniny, aby bylo jasno; jiné svátky jako třeba Vánoce slavím celkem ochotně. Ale zvyk oslavovat den, kdy bylo moje jméno podle jakéhosi arbitrárního klíče přiřazeno k nějakému dni v kalendáři, jsem si nikdy neosvojila a neoblíbila.

Nedokážu udržet v paměti desítky jmen svých blízkých a přátel, abych jim nikdy nezapomněla popřát. Jmeninám se navíc v různých rodinách přikládá různá důležitost, takže nikdy nevím, jestli je nutno k někomu napochodovat s bonboniérou nebo stačí poslat mu esemesku, a dotyčný je potom buď v rozpacích, neboť bonbony vůbec neočekával, nebo uražen, jelikož je očekával.

V posledních desetiletích lidé stále častěji dostávají jména, která v kalendáři vůbec nejsou, případně v něm jsou, ale přiřazují se ke jménům již existujícím, takže v jeden den pak mají svátek třeba Vít, Isolda, Lothar, Senta, Jolana a Zoltán. V běžných kalendářích se ovšem uvádí jen jedno, takže vy si řeknete, že dobrý, Víta žádnýho neznáte, dneska je klid, jenomže kamarádka s dcerou Jolanou se urazí, že jste si nevzpomněli.

A to už vůbec nemluvím o lidech, kteří z nějakého temného důvodu slaví svátek úplně jindy, než na svůj svátek. To takhle v září potkáte kamarádku Marii a jako zázrakem si vzpomenete, že má svátek, nadšeně jí popřejete a ona napruženě odtuší, že nechápe, proč jí přejete zrovna dnes, když ona odjakživa slaví svátek v dubnu na Heřmana, a to jste se jí popřát vůbec neobtěžovali, takže teď už to fakt nenapravíte.

Tímto se tedy všem přátelům, Římanům a rodákům hluboce omlouvám, že jsem jim nepopřála, nepřeju a nepopřeju. Uznávám, že co se týče svátků, jsem osoba nezodpovědná a nedbalá a nemožná. Nicméně všechny vás ujišťuji, že ani od vás přání nečekám, a kdo mi třináctýho prosince ještě jednou napíše, kolik už jsem upila noci, na toho sešlu nějakou kreativní kletbu!