Magie malých věcí

Mám doma kapesník. Je zjevně dosti starý, protože látka je tenoučká a dávno už nabyl takové té něžné hebkosti, díky níž je vůči nosu obolavělému rýmou mnohem milosrdnější než ty nejvoňavější a příznivými substancemi nejnapuštěnější papírové vymoženosti.

Na kapesníku jsou červenou bavlnkou vyšité iniciály K.Š. Nemám nejmenší tušení, kdo je nebo byl K.Š. Nevím ani, odkud se u mě ten kapesník vlastně vzal. Jednoho dne tu prostě byl. Ale představuju si.

Někdy vidím starého pána, kterému jeho věrná babička ten kapesník každý den pečlivě strkala do kapsy, protože vychovaný člověk přece nikdy nevyjde bez kapesníku. Na každý kapesník mu s láskou povyšívala ta písmenka, protože stařeček už je roztržitý a pořád ty kapesníky někde zapomíná.

Jindy si zase vymyslím dívku, nad kterou matka přísně stojí a dohlíží, aby si vyšila monogramy na všechno, co jednou dostane do výbavy. A pak mládence, který jeden z těch kousků textilu obdařeného iniciálami dostal od té mladé ženy na památku, když odjížděl na vojnu.

Všechny ty představy jsou takové vzdálené, protože kdo dneska, kromě mě, ještě používá látkové kapesníky, natož aby si na ně vyšíval monogramy? Nikdy se nejspíš nedozvím, kdo K.Š. ve skutečnosti byl či byla. O to víc mě ale kouzlo předmětu, který prošel bůhvíkolika neznámýma rukama, než se dostal ke mně, přitahuje. Užívám si ho pokaždé, když kapesník s láskou žehlím.

A když mám chuť na ještě větší záhadu, stačí mi dojít ke knihovně. Svazek Coleridgeových sebraných spisů, který jsem kdysi dostala darem, si v roce 1882 podepsala paní (nebo slečna) Amy Fordhamová. Ale to jí nestačilo, nechala se básníkovým talentem inspirovat natolik, že si na volné stránky za ilustrace zapisovala vlastní poetické pokusy.

Slečnu Amy si nejčastěji představuji jako dívku v šatech s řasenou sukní, s lokýnkami tmavých vlasů a snivýma očima. Taková Charlotte Brontëová bez talentu. Byla slabá na plíce, často omdlévala a užívala nejrůznější posilující tonika.Vdávat se nechtěla, vyšívat kapesníčky taky ne, raději si četla (a psala neumělou poezii). Její otec, vážený viktoriánský výrobce tapet, s ní však měl jiné plány a provdal ji za syna spřáteleného majitele textilky. Solidní podnikatel se kupodivu o literárních spádech své ženy vyjadřoval v klubu s pochopením. Byl na ni svým způsobem hrdý, i když si neměli mnoho co říct. Ji nezajímaly textilní stroje a on nečetl Coleridge. Měli spolu čtyři děti, které vychovávaly guvernantky. Děti ale byly slabé a neduživé, dvě brzy zemřely. Nejspíš kvůli arzeniku, jenž se vypařoval z těch krásných zelených tapet, které dceři věnoval do výbavy otec. Amy je nijak zvlášť neoplakávala, z životabudičů obsahujících heroin a opiovou tinkturu měla totiž stále trochu zamženou mysl. Zasněně posedávala na pohovce a listovala Coleridgem. Při pátém porodu zemřela.

Nejsem hromadivý člověk, nesnáším obydlí zavalené množstvím krámů a nemilosrdně vyhazuju, co už není zapotřebí. Bez "věcí s příběhem" by ale můj život byl o něco chudší. Škoda že jich nemám víc.

Malá příhoda ze živ... ehm

Rozpadl se mi můj výtisk Pána prstenů. Místo abych si šla koupit nový, rozhodla jsem se, že bude lepší nechat si ten rozpadlý okopírovat, k čemuž bude nejvhodnější pobočka T-Mobilu na pražském letišti. I naložila jsem do auta dítě (jenom jedno, druhé jsem nenašla, schovalo se přede mnou) a vyrazila. Cestou jsem naložila ještě jednu kolegyni, kamarádku ze základní školy, kterou jsem potkala poprvé asi po dvaceti letech, svou léta zesnulou babičku a jednoho svého dávného bývalého, i když ten se bránil. Ale měl smůlu.

Na letišti jsem sprostě předběhla celý zástup lidí čekající na cosi u pobočky T-Mobilu a šla na řadu jako první. Vysvětlila jsem slečně, co potřebuju. Ani se nepodivila, pravila ovšem, že na kopírování Pána prstenů mají zvláštní tarif. Nad cenou se mi protočily panenky a konečně mi došlo, že bylo možná lepší jet s těmi všemi lidmi raději do knihkupectví. Začala jsem horečně uvažovat, jak se z toho vyvléknu. Slečna už se blížila s tarifní smlouvou, když tu jsem si všimla nějakých podivných obrazců z růžového papíru, kterými byly polepené zdi. Začala jsem blábolit, jakou tu má krásnou výzdobu. Slečna se rozzářila a vysvětlila mi, že to je t-mobilovská jarní výzdoba a že kdybych chtěla, pošle mě na kurz, abych se to také naučila. Rozpačitě jsem zakoktala, že právě proto tu jsem a že Pán prstenů byla jenom mrzká záminka. Dostala jsem seznam termínů a vystřelila z pobočky.

Venku jsem zjistila, že se mi celá ta skvadra, s níž jsem přijela, někam rozutekla, i začala jsem je horečně hledat. Vtom zazvonil telefon, byla to ona prve naložená a unesená kolegyně. Začala jsem se jí zoufale omlouvat, že jsem ji nechala bloudit po letišti. Musela mě hodně důrazně přerušit, aby se mohla zeptat, o čem to blábolím.

Že bývám ve svých snech většinou za úplného blba, to už jsem si zvykla. Že často bývám za úplného blba i v reálném životě, s tím se též snažím smířit.

Ale když se to plynule propojí, tak to už je teda moc!

Expedice Ykitub

Na diskusním fóru Módní peklo se onehdy rozvířila debata ohledně možností žen na maloměstech, pokud jde o nápadité, módní a elegantní oblékání. Zazněl i názor, že my v Praze to máme jednoduché: je tu tolik obchodů s kreativní a nápaditou módou, to se nám to obléká! Zatímco nebohé maloměšťandy se musí spokojit s tragickým sortimentem vietnamských obchodníků.

Zaujalo mě to a rozhodla jsem se, že k problematice přistoupím investigativně. I vydala jsem se na procházku svou čtvrtí domovskou, v širším centru se nalézající, zcela jistě ne periferní. Jak jsem tak kráčela, zdálo se, že nebohé vesničanky mají svůj díl pravdy: téměř v každé ulici, kterou jsem probloumala, alespoň jeden obchůdek s oblečením byl. Vytáhla jsem tedy telefon (zde se omlouvám za ubohou kvalitu obrazového materiálu, nápad to byl spontánní a svůj maxifoťák jsem s sebou neměla) a dala se do dokumentování.

Tak se na to podíváme, do čeho bych se mohla oblékat, kdybych neměla internet a nevytáhla paty z Dejvic.

Hned první obchůdek předznamenal mnohé.

Tak především bych nemohla nosit nic, co by sebeméně kopírovalo postavu. Projmuté věci se nevedou. Rovné tmavé kalhoty, rovná halenka, rovný svrchní oděv. Tlumené barvy podzimní palety. Ale mohu si k tomu vybrat výrazný, masivní šperk.

Tady je detail té pěkné prošívané vestičky.

Další obchod je hned vedle, to je prima.

Projmutého opět nic, ale jeden kabát si mohu stáhnout páskem. Barvy opět umírněné a teplejší. Nešly by ke mně, jsem zimní typ, ale to jsou detaily. Výběr vypadá nadějně, uvnitř je toho hodně, zdá se.

Hned za rohem je obchod pravděpodobně vietnamský. To budou dámy z menších měst jistě důvěrně znát, takže asi netřeba komentáře.

Pokračujeme dál k výloze firemní prodejny Jitexu Písek.

Ty džíny poznávám, neměla jsem takové na počátku devadesátých let? Svetřík vlevo by se možná, s přimhouřením oka, dal dokonce považovat za projmutý. Snad se bude dát tím páskem trochu stáhnout.

Jinak se ovšem Jitex drží osvědčené klasiky rovných střihů a nápaditých potisků.

Další obchod potěší milovnice šedé barvy. Je libo dlouhou šedou sukni, šedou buřtíkovou bundu, široký šedý svetr, šedou mikinu? Všechno mají. A mají velké slevy.

V další ulici vystavuje krámek i na chodníku. Opět je všechno dlouhé, rovné a plandavé, ale vidíte tu nádhernou halenu s motýlem?

Ani bez doplňků bych nezůstala, kdybych nevystrčila čumák z Dejvic. Všechny by byly hodně masivní, většinou plastové, ale zato výrazné. Leopardí korále jsou klasika.

I botičky tu máme.

A tříčtvrteční kalhoty, základ každého šatníku, bych rovněž mohla mít, v pěkné zelenkavé barvě.

Po projití zhruba deseti ulic tedy svůj výzkum završuji poznatkem, že nešťastné dámy z menších obcí mají pravdu. Ve velkoměstě se můžete obléci tak, jak by se vám ve vaší vísce ani nesnilo. Originalita malých butiků má prostě něco do sebe.

Vím, co nevím

 

Kdybych prodávala v pekařství housky, vázala v květinářství růže nebo píchala pacientům injekce, nepochybně by mě to vůbec netrápilo. A jako prodavačka, květinářka či zdravotní sestra bych nad svým aktuálním já zřejmě zavrtěla hlavou a řekla si, teda její starosti bych chtěla mít!

Nicméně nejsem prodavačka, květinářka ani sestřička. Zaplula jsem kdysi do povolání pohříchu intelektuálního. A co je intelektuálův pracovní nástroj, ptám se vás? Jakou devizu může intelektuál světu nabídnout?

Laskavě si nechte ty ironické poznámky. Ano, je to mozek. Mozek narvaný intelektuálními vědomostmi, které následně intelektuál buď šíří mezi jiné intelektuály, nebo jich kreativně využívá k tvorbě vlastních intelektuálních děl.

K tomu, aby byl humanista-intelektuál dostatečně intelektuálem, si tedy musí svůj pracovní nástroj napěchovat informacemi. Jinak řečeno, intelektuál musí být vzdělaný.

Vzděláním intelektuála se v zásadě myslí, že intelektuál nasál, načetl, naposlouchal, nakoukal a nastudoval veškerá zásadní intelektuální díla svých předchůdců: obsáhl takzvaný kánon humanitní vzdělanosti. Neznáte-li kánon, vůbec se mezi intelektuály necpěte. Načtěte veškerou zásadní světovou literaturu, klasickou i moderní, přidejte nějaká ta teoretická pojednání, seznamte se s díly veškerých významných malířů a sochařů, naposlouchejte hudbu ze všech žánrů a období, zhlédněte veškerou filmovou produkci od počátků kinematografie, zmapujte dokonale současné kulturní dění, a pak se můžeme bavit.

Zde ovšem nastává ten zásadní zádrhel. Čas nám jaksi stále běží, rodí se nám stále noví a noví intelektuálové a ti neustále něco tvoří. Vytvoří-li něco dostatečně převratného a závažného, okamžitě se to zařadí do kánonu. (V dnešní době bohužel přibývá do kánonu asi tak jedno dílo za hodinu.)

Nevím, jak je to možné, ale jsou mezi námi tací intelektuálové, kteří to STÍHAJÍ. A není jich málo. Vlastně jsou to asi všichni kromě mě. Nevím, kdy při takové absorpci intelektuálních děl spí, jedí či vydělávají na živobytí, ale zjevně se jim to daří, neboť stále ještě žijí a nezahynuli hladem, nedostatkem spánku ani bídou. A navíc mohou průběžně citovat, rozebírat, inovativně zpracovávat a přetvářet takové množství materiálu, že jím snadno ospravedlní svou existenci.

Je mi tudíž jasné, že až se teď přiznám, moji kolegové a intelektuálně založení přátelé si už o mě ani kolo neopřou. Ale nemohu jinak. Usilovné předstírání, že jsem také intelektuál, ač k tomu nemám potřebné znalostní vybavení, stojí značné úsilí a donekonečna vařit z vody nelze. 

 

Pokorně, leč otevřeně, se tedy přiznávám:

• Nikdy jsem nedočetla Vojnu a mír ani Stébla trávy.
• Ba ani Nanu a Zločin a trest.
• Nepřečetla jsem žádné klasické filozofické pojednání.
• Neslyšela jsem nikdy ani jedinou skladbu od Šostakoviče.
• Nikdy jsem nezhlédla žádné baletní představení.
• Nebyla jsem v Louvru, v Pradu ani v galerii Uffizi. Nenavštívila jsem Sixtinskou kapli a nebyla na Akropoli.
• Nečtu poezii. Žádnou.
• Neposlouchám jazz ani alternativní rock, nikdy jsem neslyšela žádnou píseň Plastic People of the Universe (ledaže bych ji utrpěla, aniž bych o tom věděla).
• Neviděla jsem žádný film Louise Buñuela, Občana Kanea, Casablanku ani Prolomit vlny.
• Nebaví mě číst Bohumila Hrabala a jeho knihy mě oslovují pouze v podobě Menzelových filmů.
• Neznám Bhagavadgítu, Tao te ťing ani Korán.
• Nečtu literární časopisy.
• Nikdy jsem nebyla na žádném conu.

Mohla bych pokračovat prakticky donekonečna, ale obrázek jste si už jistě udělali. Ano, mí milí intelektuální přátelé, nejsem hodna se plazit v prachu u vašich nohou. Ponechám na vás, zda mi velkoryse odpustíte, ale pokud si mě právě teď znechuceně mažete z přátel na Facebooku, pochopím to. Já být intelektuál, také bych si o sebe kolo neopřela!

Zelené štěstí

Nikdy v životě jsem nenašla čtyřlístek.

Vzpomínám, jak jsem je coby školačka na jakémsi výletě hledala se spolužáky na louce. Zatímco ostatní jich měli plné hrsti - nacházeli je snad, kam se podívali -, já přes dlouhé, usilovné a systematické pročesávání jeteliště neulovila ani jeden.

Někdy mi připadá, že tahle skutečnost tak nějak pěkně shrnuje můj život. Ne že bych snad nebyla šťastná - to mi bylo chválabohu již párkrát dopřáno; ale jednoduše nemívám štěstí.

Znáte to (nebo možná neznáte, protože naštěstí nejste jako já a štěstěna je vám nakloněna): poctivě a dlouho se učíte, ale u zkoušky dostanete právě a jen tu jedinou otázku, na kterou jste při studiu zapomněli. Svědomitě parkujete na vyhrazených místech, ale v ten jediný den, kdy to neuděláte, nepochybně naleznete za stěračem pokutový lísteček. Jiní řidiči přitom pokutu nedostanou, i kdyby se na tom zákazu zastavení uparkovali trvale. Všude se snažíte chodit včas, ale zrovna v den, kdy se lehounce opožďujete, skočí někdo pod metro a vy na důležitou schůzku dorazíte s křížkem po funuse (doslova).

Nemohu ovšem napsat, že mívám smůlu. Pokud s přáním štěstěny nepočítám a všechno se předpisově naučím, nikdy nezaparkuji mimo vyhrazený prostor a všude chodím o půl hodiny dříve, slavím zasloužené úspěchy. Nikdy však zřejmě nebudu jako jedna moje spolužačka z vysoké školy - večer před zkouškou se zkusmo koukla do skript a pak odtančila na zkoušku v pevné víře, že bude tázána právě na to, co stihla letmo přečíst. A světě div se, taky vždycky byla. Ta kdyby si sedla na louku, pro samé čtyřlístky ani trojlístek neuvidí.

S rolí svědomitého vola, který co si poctivě nevydře, to nemá, jsem se dávno smířila, co mi taky zbývá, že.

A tak když jsme se dnes na procházce se synem svalili do trávy, chvíli jsem nevěřila svým očím. Byl první, na co mi padl zrak. Několikrát jsem ty plátečky přepočítávala, abych se ujistila, že tam vážně je a fakt je má čtyři. Byl. Měl. Bezmála čtyřicet roků to trvalo, ale nakonec jsem se přece dočkala.

Teď už ho mám bezpečně uschovaný v peněžence. Myslíte, že mi to parkování v obytné zóně mimo označené parkovací místo aspoň jednou projde?

Kavárenské psycho

Když jsem tenkrát prvně v té kavárně/restauraci vkročila na dámskou toaletu, nevěřila jsem svým očím. Nejprve jsem málem absolvovala zástavu srdce, neboť jako první mě napadlo, že zde kabinky nejsou odděleny a já tedy budu sdílet onu místnost ještě s jinou ženštinou. Která je navíc evidentně zcela bez zábran! Pak mi došlo, že ta podivná osoba divného vzhledu v nevábném posezu jsem já.

Nevím, který geniální mozek to napadlo, že bude dobré na dámskou toaletu umístit celoplošné zrcadlo odshora až dolů, zleva doprava. Ano, slyšíte dobře. Sedíte a máte vskutku luxusní výhled.

Připouštím, na světě jsou různí lidé. Je možné, že existují ženy, které se rády pozorují, sedíc na míse. (Tohle je navíc toaleta uzpůsobená i pro invalidní spoluobčanky, neboli jste-li menšího vzrůstu jako já, tak sedíte, nebo spíš visíte, zuby nehty se držíte, a nožky se vám komíhají ve vzduchu. To celý výhled ještě vylepšuje.)

Pro nás ostatní to ovšem považuji od restaurace za projev čirého sadismu. No jen si to představte. Dozvíte se o sobě, co jste nikdy nechtěla vědět. Ztratíte o sobě poslední iluze. A ještě ke všemu je tento sadismus genderově zaujatý, neboť empirickým zkoumáním jsem zjistila, že pánové zrcadlovou stěnu nemají.

Napadla mě pochopitelně i hrůzná možnost, že ta prokletá zeď je zrcadlem jenom z mojí strany, jako v amerických kriminálkách. A za ní někdo sedí a dobře se baví. A jelikož jsme v éře virtuální, já jednou objevím svoji fotografii v záplavě úplně stejných fotografií jiných nebohých žen, a celý národ je bude škodolibě komentovat. Bylo by jim to podobný!

Do kavárny chodím dál, mají dobrý kafe. Na záchodě už mě tam ale nikdo neuvidí!

PS. Ale abyste nebyli ochuzeni, při své poslední návštěvě jsem vám vše řádně zdokumentovala. S patřičně dramatickou patinou, včetně vyděšeného výrazu. Tomu se říká obrana útokem! Teď už mě žádná sociální síť nerozhodí.

Animované zábavě zdar! No nazdar...

Bylo jest mi utrpěti událost, Sokolské šibřinky zvanou. Švagrová mě vytáhla, prý pro děti bude karneval, tombola, užijou si to.

Vypravila jsem tedy z domu jednoho rytíře a jednoho Indiana Jonese. Rytíř se zajímal, budou-li tam jiní rytířové, aby s nimi mohl bojovat. Indy vysypával prasátko a zajímal se, co bude v tombole.

Dorazili jsme o chlup později a tombola už byla pryč. Po laciných plastových hračkách vyhladovělé děti se zřejmě musely na losujícího vrhnout a ceny mu vyrvat, jinak si jejich bleskové zmizení vysvětlit nedovedu. 

Věkové rozložení přítomných: Sokolové a Sokolky – 80 let až smrt. Děti – 0 až 10 let, a k tomu rodiče těchto dětí. 

Sokolové a Sokolky již obsadili všechna místa u stolů a cpali se kremrolemi. Rodiče se potulovali po tělocvičně nebo vzadu kolem stánku s nápoji, a na parketu provádělo dětské osazenstvo cosi nevýslovného. Jejich kratochvíle organizoval klaun Dýdžej Goro se svými dvěma pomocníky, taťkou v červeném pirátském šátku a jeho dcerkou v oflitrovaném topíku, džínové minisukýnce a legínkách ke kolenům. Z transparentu za nimi jsme se dozvěděli, že se jim říká animátoři, a že kdybychom chtěli, můžeme si jejich cenné služby objednat i domů. 

Goro pouštěl osvědčené hity typu „Když se načančám“, „Pod dubem za dubem“, „Včelka Mája“ a další, a taťka s dcerkou v jejich rytmu animovali děti – předtančovali názorné tanečky, případně vymýšleli vtipné hry (tanec ve dvojicích s míčkem na čele, tanec na zmenšujícím se kusu novin…). Za každou produpanou píseň byly děti odměněny cucavými bonbony, takže řada mrňousů se postupně lepila na zem, na rodiče či jeden na druhého.

Rytíř se tohoto hemžení rezolutně účastnit odmítl. Hrdě postával na okraji, svíral meč a štít a sveřepě hleděl na každého, kdo by ho snad chtěl zatáhnout do davového šílenství. Své stanoviště opouštěl pouze na konci písní, aby si došel pro bonbon. Indy chvíli poslušně dupal jako medvěd, ale pak se vymluvil na bolest zad a začal loudit o kremroli. 

Když jsem dospěla k závěru, že teď už mě nic nepřekvapí, následovala kulturní vložka. Obstaralo ji deset sedmiletých děvčátek z oddílu „dáns érobiku“. Přiběhly v neonových šortečkách a neonově žlutých tílečkách končících těsně pod neexistujícími ňadry a tři minuty pak máchaly ručkama, zakopávaly o sebe a potácely se do rytmu smyslné písně „Gimme, Gimme, Gimme a Man After Midnight“. Sokolky a Sokolové bouřlivě aplaudovali.

Posbírala jsem čelist z podlahy a usoudila, že a) potřebuju panáka, b) dneska v tom Sokole teda učej děti pěkný věci, c) než dělat animátora dětských zábav, raději bych pracovala v uranovém dole nebo natáčela porno. Děti již mezitím pod vedením DJ Gora zase křepčily na parketu. Rytíř opět stávkoval a Indy mi ukřivděně žaloval, že některé děti mají nafukovací balonky a on ne. Následující čas věnoval snaze o ukořistění balonku – člověk by řekl, že tuto vzácnost ještě v životě neviděl, natož aby ji dostal. 

Když Indy konečně rafinovaně uzmul balonek holččice, která ho neprozřetelně nechala bez dozoru a šla se nechat animovat na parket, a rytíř usoudil, že už dlouho stál opodál a je čas si to s někým rozdat, dospěla jsem k závěru, že v nejlepším je dobré přestat. Podle jsem opustila švagrovou, jejíž snaživé holčičky poslouchaly Gora na slovo, a šla to vydýchat s dětmi na hřiště. 

Nedozvěděla jsem se tudíž, jakého charakteru byla následující část programu, označená na plakátě jako „zábava pro dospělé“. A možná je to tak lepší.