Vím, co nevím

 

Kdybych prodávala v pekařství housky, vázala v květinářství růže nebo píchala pacientům injekce, nepochybně by mě to vůbec netrápilo. A jako prodavačka, květinářka či zdravotní sestra bych nad svým aktuálním já zřejmě zavrtěla hlavou a řekla si, teda její starosti bych chtěla mít!

Nicméně nejsem prodavačka, květinářka ani sestřička. Zaplula jsem kdysi do povolání pohříchu intelektuálního. A co je intelektuálův pracovní nástroj, ptám se vás? Jakou devizu může intelektuál světu nabídnout?

Laskavě si nechte ty ironické poznámky. Ano, je to mozek. Mozek narvaný intelektuálními vědomostmi, které následně intelektuál buď šíří mezi jiné intelektuály, nebo jich kreativně využívá k tvorbě vlastních intelektuálních děl.

K tomu, aby byl humanista-intelektuál dostatečně intelektuálem, si tedy musí svůj pracovní nástroj napěchovat informacemi. Jinak řečeno, intelektuál musí být vzdělaný.

Vzděláním intelektuála se v zásadě myslí, že intelektuál nasál, načetl, naposlouchal, nakoukal a nastudoval veškerá zásadní intelektuální díla svých předchůdců: obsáhl takzvaný kánon humanitní vzdělanosti. Neznáte-li kánon, vůbec se mezi intelektuály necpěte. Načtěte veškerou zásadní světovou literaturu, klasickou i moderní, přidejte nějaká ta teoretická pojednání, seznamte se s díly veškerých významných malířů a sochařů, naposlouchejte hudbu ze všech žánrů a období, zhlédněte veškerou filmovou produkci od počátků kinematografie, zmapujte dokonale současné kulturní dění, a pak se můžeme bavit.

Zde ovšem nastává ten zásadní zádrhel. Čas nám jaksi stále běží, rodí se nám stále noví a noví intelektuálové a ti neustále něco tvoří. Vytvoří-li něco dostatečně převratného a závažného, okamžitě se to zařadí do kánonu. (V dnešní době bohužel přibývá do kánonu asi tak jedno dílo za hodinu.)

Nevím, jak je to možné, ale jsou mezi námi tací intelektuálové, kteří to STÍHAJÍ. A není jich málo. Vlastně jsou to asi všichni kromě mě. Nevím, kdy při takové absorpci intelektuálních děl spí, jedí či vydělávají na živobytí, ale zjevně se jim to daří, neboť stále ještě žijí a nezahynuli hladem, nedostatkem spánku ani bídou. A navíc mohou průběžně citovat, rozebírat, inovativně zpracovávat a přetvářet takové množství materiálu, že jím snadno ospravedlní svou existenci.

Je mi tudíž jasné, že až se teď přiznám, moji kolegové a intelektuálně založení přátelé si už o mě ani kolo neopřou. Ale nemohu jinak. Usilovné předstírání, že jsem také intelektuál, ač k tomu nemám potřebné znalostní vybavení, stojí značné úsilí a donekonečna vařit z vody nelze. 

 

Pokorně, leč otevřeně, se tedy přiznávám:

• Nikdy jsem nedočetla Vojnu a mír ani Stébla trávy.
• Ba ani Nanu a Zločin a trest.
• Nepřečetla jsem žádné klasické filozofické pojednání.
• Neslyšela jsem nikdy ani jedinou skladbu od Šostakoviče.
• Nikdy jsem nezhlédla žádné baletní představení.
• Nebyla jsem v Louvru, v Pradu ani v galerii Uffizi. Nenavštívila jsem Sixtinskou kapli a nebyla na Akropoli.
• Nečtu poezii. Žádnou.
• Neposlouchám jazz ani alternativní rock, nikdy jsem neslyšela žádnou píseň Plastic People of the Universe (ledaže bych ji utrpěla, aniž bych o tom věděla).
• Neviděla jsem žádný film Louise Buñuela, Občana Kanea, Casablanku ani Prolomit vlny.
• Nebaví mě číst Bohumila Hrabala a jeho knihy mě oslovují pouze v podobě Menzelových filmů.
• Neznám Bhagavadgítu, Tao te ťing ani Korán.
• Nečtu literární časopisy.
• Nikdy jsem nebyla na žádném conu.

Mohla bych pokračovat prakticky donekonečna, ale obrázek jste si už jistě udělali. Ano, mí milí intelektuální přátelé, nejsem hodna se plazit v prachu u vašich nohou. Ponechám na vás, zda mi velkoryse odpustíte, ale pokud si mě právě teď znechuceně mažete z přátel na Facebooku, pochopím to. Já být intelektuál, také bych si o sebe kolo neopřela!