Vzpomínám, jak jsem je coby školačka na jakémsi výletě hledala se spolužáky na louce. Zatímco ostatní jich měli plné hrsti - nacházeli je snad, kam se podívali -, já přes dlouhé, usilovné a systematické pročesávání jeteliště neulovila ani jeden.
Znáte to (nebo možná neznáte, protože naštěstí nejste jako já a štěstěna je vám nakloněna): poctivě a dlouho se učíte, ale u zkoušky dostanete právě a jen tu jedinou otázku, na kterou jste při studiu zapomněli. Svědomitě parkujete na vyhrazených místech, ale v ten jediný den, kdy to neuděláte, nepochybně naleznete za stěračem pokutový lísteček. Jiní řidiči přitom pokutu nedostanou, i kdyby se na tom zákazu zastavení uparkovali trvale. Všude se snažíte chodit včas, ale zrovna v den, kdy se lehounce opožďujete, skočí někdo pod metro a vy na důležitou schůzku dorazíte s křížkem po funuse (doslova).
Nemohu ovšem napsat, že mívám smůlu. Pokud s přáním štěstěny nepočítám a všechno se předpisově naučím, nikdy nezaparkuji mimo vyhrazený prostor a všude chodím o půl hodiny dříve, slavím zasloužené úspěchy. Nikdy však zřejmě nebudu jako jedna moje spolužačka z vysoké školy - večer před zkouškou se zkusmo koukla do skript a pak odtančila na zkoušku v pevné víře, že bude tázána právě na to, co stihla letmo přečíst. A světě div se, taky vždycky byla. Ta kdyby si sedla na louku, pro samé čtyřlístky ani trojlístek neuvidí.
S rolí svědomitého vola, který co si poctivě nevydře, to nemá, jsem se dávno smířila, co mi taky zbývá, že.
A tak když jsme se dnes na procházce se synem svalili do trávy, chvíli jsem nevěřila svým očím. Byl první, na co mi padl zrak. Několikrát jsem ty plátečky přepočítávala, abych se ujistila, že tam vážně je a fakt je má čtyři. Byl. Měl. Bezmála čtyřicet roků to trvalo, ale nakonec jsem se přece dočkala.
Teď už ho mám bezpečně uschovaný v peněžence. Myslíte, že mi to parkování v obytné zóně mimo označené parkovací místo aspoň jednou projde?
No comments:
Post a Comment