Animované zábavě zdar! No nazdar...

Bylo jest mi utrpěti událost, Sokolské šibřinky zvanou. Švagrová mě vytáhla, prý pro děti bude karneval, tombola, užijou si to.

Vypravila jsem tedy z domu jednoho rytíře a jednoho Indiana Jonese. Rytíř se zajímal, budou-li tam jiní rytířové, aby s nimi mohl bojovat. Indy vysypával prasátko a zajímal se, co bude v tombole.

Dorazili jsme o chlup později a tombola už byla pryč. Po laciných plastových hračkách vyhladovělé děti se zřejmě musely na losujícího vrhnout a ceny mu vyrvat, jinak si jejich bleskové zmizení vysvětlit nedovedu. 

Věkové rozložení přítomných: Sokolové a Sokolky – 80 let až smrt. Děti – 0 až 10 let, a k tomu rodiče těchto dětí. 

Sokolové a Sokolky již obsadili všechna místa u stolů a cpali se kremrolemi. Rodiče se potulovali po tělocvičně nebo vzadu kolem stánku s nápoji, a na parketu provádělo dětské osazenstvo cosi nevýslovného. Jejich kratochvíle organizoval klaun Dýdžej Goro se svými dvěma pomocníky, taťkou v červeném pirátském šátku a jeho dcerkou v oflitrovaném topíku, džínové minisukýnce a legínkách ke kolenům. Z transparentu za nimi jsme se dozvěděli, že se jim říká animátoři, a že kdybychom chtěli, můžeme si jejich cenné služby objednat i domů. 

Goro pouštěl osvědčené hity typu „Když se načančám“, „Pod dubem za dubem“, „Včelka Mája“ a další, a taťka s dcerkou v jejich rytmu animovali děti – předtančovali názorné tanečky, případně vymýšleli vtipné hry (tanec ve dvojicích s míčkem na čele, tanec na zmenšujícím se kusu novin…). Za každou produpanou píseň byly děti odměněny cucavými bonbony, takže řada mrňousů se postupně lepila na zem, na rodiče či jeden na druhého.

Rytíř se tohoto hemžení rezolutně účastnit odmítl. Hrdě postával na okraji, svíral meč a štít a sveřepě hleděl na každého, kdo by ho snad chtěl zatáhnout do davového šílenství. Své stanoviště opouštěl pouze na konci písní, aby si došel pro bonbon. Indy chvíli poslušně dupal jako medvěd, ale pak se vymluvil na bolest zad a začal loudit o kremroli. 

Když jsem dospěla k závěru, že teď už mě nic nepřekvapí, následovala kulturní vložka. Obstaralo ji deset sedmiletých děvčátek z oddílu „dáns érobiku“. Přiběhly v neonových šortečkách a neonově žlutých tílečkách končících těsně pod neexistujícími ňadry a tři minuty pak máchaly ručkama, zakopávaly o sebe a potácely se do rytmu smyslné písně „Gimme, Gimme, Gimme a Man After Midnight“. Sokolky a Sokolové bouřlivě aplaudovali.

Posbírala jsem čelist z podlahy a usoudila, že a) potřebuju panáka, b) dneska v tom Sokole teda učej děti pěkný věci, c) než dělat animátora dětských zábav, raději bych pracovala v uranovém dole nebo natáčela porno. Děti již mezitím pod vedením DJ Gora zase křepčily na parketu. Rytíř opět stávkoval a Indy mi ukřivděně žaloval, že některé děti mají nafukovací balonky a on ne. Následující čas věnoval snaze o ukořistění balonku – člověk by řekl, že tuto vzácnost ještě v životě neviděl, natož aby ji dostal. 

Když Indy konečně rafinovaně uzmul balonek holččice, která ho neprozřetelně nechala bez dozoru a šla se nechat animovat na parket, a rytíř usoudil, že už dlouho stál opodál a je čas si to s někým rozdat, dospěla jsem k závěru, že v nejlepším je dobré přestat. Podle jsem opustila švagrovou, jejíž snaživé holčičky poslouchaly Gora na slovo, a šla to vydýchat s dětmi na hřiště. 

Nedozvěděla jsem se tudíž, jakého charakteru byla následující část programu, označená na plakátě jako „zábava pro dospělé“. A možná je to tak lepší.