Překladatelčino běžné odpoledne

Nakoupila a vyzvedla mladší dítě z klavíru. Dojela domů, soustředěným nátlakem nakopala dítě k úkolům. Pomáhala mu s dělením dvojciferným číslem. Dělala večeři. Pomohla mladšímu připravit aktovku. Starší dítě předložilo desetistránkový test a požadovalo jeho vyplnění. Byly v něm otázky z matematiky, fyziky, chemie, biologie, literatury, zeměpisu a historie, na závěr jsem měla napsat anglicky esej. Prý má tímto projektem za úkol ověřit, kolik toho staří lidé ze školy již zapomněli. Matematiku a fyziku jsem odevzdala nevyplněnou. Má esej nebyla dost argumentativní. Zase jsem v jeho očích o něco klesla.

Podala večeři, uklidila kuchyň a část bytu, odervala mladší dítě od lega a donutila k přípravám na spaní. Četla si s mladším v encyklopedii na dobrou noc.

No, a mezi tím vším taky ještě přeložila pět stránek, odpověděla na pracovní maily a napsala sloupek pro literární časopis.

No a zítra... zítra, zítra, pořád zítra, krok za krokem se ze dne na den sune, a naše včerejšky nám svítí na cestu k smrti. Jen hluk a vřava a neznamená to nic.

S Andělem do Kellerman's?

 Přemýšleli jste někdy nad tím úžasným letoviskem, v němž úplně na závěr zazní legendární "Baby nebude sedět v koutě"? Děj filmu Dirty Dancing se odehrává ve fiktivním horském resortu Kellerman's.

V roce 1988, kdy jsem film poprvé viděla na klasické samo-dlabo videokazetě, jsem netušila, jestli jsou takové podniky v Americe běžné, nebo jestli je to věc minulosti, ale vím, že mi to neodbytně připomínalo odborářské rekreace ve filmech typu Dovolená s Andělem.

Americká skutečnost byla všechno jiné, jen ne odborářská.

Na počátku dvacátého století, kdy se začalo hromadně rozmáhat "dovolenkování" , neměla početná americká židovská komunita moc kam jezdit, protože mezi "slušnou" (nežidovskou) společností nebyli vítaní. 

A tak si začali zakládat letní resorty vlastní. Prakticky všechny se nacházely v pohoří Catskills ve státě New York. V jediném okrese, Sullivan County, bylo v dobách největšího rozmachu přes pět set! takovýchle obrovských all-inclusive letovisek, a všechna byla určená prakticky výhradně židovské klientele. Stal se z toho fenomén, kterému se začalo přezdívat "Borscht Belt". Zámožné židovské rodiny tam trávily celé léto, patřilo to k dobrému tónu odjet na léto z New Yorku a dalších velkých měst na východě a trávit ho v Catskills. Tenhle fenomén trval přes padesát let. 

 

Ovšem se změnami v americké společnosti, které přišly v 60. letech, najednou Catskills vyšly z módy. Hotely začaly postupně upadat, většina z nich byla zavřená a posléze zbouraná. Ten největší a nejslavnější z nich, Grossinger's, ale stále stojí. Obrovské dovolenkové město, které už je dneska městem duchů a postupně si ho podmaňuje příroda.

Ve filmu Dirty Dancing byly pečlivě vymýceny všechny explicitní zmínky o židovství, aby to nenarušilo univerzální přitažlivost filmu. Ale jinak jsou všechny reálie autentické, včetně té mánie pro mambo, která v raných šedesátých letech židovskou komunitou opravdu hýbala. Jo a mimochodem, ten meloun, co Baby nese na mejdan zaměstnanců, byl ve skutečnosti prošpikovaný vodkou - alkohol měl personál pochopitelně zakázaný, a tak ho pašovali takhle.

Knoflíkové blues

Moje babička mívala v kredenci dózu s víčkem plnou knoflíků. Moc krásné tam měla, zlaté a perleťové, s rytinami, barevné i dřevěné, hotový poklad. Jako úplně malinká, něco málo přes rok mi bylo, jsem se dózičky zmocnila, knoflíky vysypala a hrála si s nimi. Když mě babička objevila, zděsila se, že bych třeba mohla nějaké spolykat, a chtěla mi je zabavit. Spustila jsem strašlivý nářek a nechtěla se těch krásných věcí vzdát. Babi nakonec kapitulovala a knoflíky mi nechala. Hrála jsem si s nimi dlouho a soustředěně, žádný jsem neztratila, natož abych ho polykala. 

Za pár dní jsem začala babičku tahat za ruku a úpěnlivě přitom volala: "Dej! Dej! Nesito lajsito!" Babi dlouho nechápala, co vlastně chci, ale když jsem ji dovlekla až ke kredenci, došlo jí, že se dožaduju těch knoflíků. Vzpomněla si totiž, že když se jí nepovedlo mi je napoprvé vzít, mávla nad tím rukou a pronesla: "Ale tak si to nech a hraj si..." Nech si to a hraj si - nesito lajsito.

Hrála jsem si pak s těmi knoflíky ještě mockrát, byl to pro mě vždycky svátek, když mi je babi dovolila vytáhnout. Dneska mám taky svoji "nesito lajsito" krabičku, ale na hraní ji nikdo nikdy nechtěl. A přitom je taková pěkná!

Jak jsem nechtěla být za dinosaura

Můj syn se rozhodl, že ze mě udělá instagramovou celebritu. Nevím přesně, co si od toho slibuje, ani jak si představuje, že jeho stará nudná matka, která jenom věčně sedí doma a pracuje, nejezdí do exotických destinací, nemá čas na žádné koníčky, neumí se působivě nalíčit a nevlastní krásné tělo, jež by mohla vystavovat v roztodivných pozicích, v tom nablýskaném světě hezkých, mladých, zajímavých a zcestovalých lidí zapůsobí. Nicméně se do toho vrhl s odhodláním hodným lepší věci, takže jsem si pomyslela, že alespoň budeme mít s pubertálem společné téma, a nechala se přemluvit k založení účtu.

První úskalí nastalo už při volbě instagramového jména. Nesmí být moc dlouhé ani moc krátké, musí mě podle něj každý poznat, ale zase by to nemělo být celé jméno, protože to je takový trapně fejsbukový a fejsbuk je nuda pro starý. (Díky, synu. Kdo by byl tušil, že budu za dinosaura používáním sociální sítě.)

Poté jsem dostala školení v používání instagramových filtrů. Fotografie se v žádném případě nemůže umístit na instáč tak, jak jsem ji vyfotila, ale musí projít poměrně náročným post-processingem, kdy ji víceméně zprzním až do bezvědomí, takže už v podstatě vůbec nepřipomíná původní objekt, ale zato má exotickou texturu, je krásná a působivá. Chci vyfotit časopis, do kterého jsem překládala články? Ani omylem nemůžu cvaknout jenom samotný časopis. Musí být doprovázen alespoň dostatečně hipsterským nápojem, třeba pumpkin spice latte. Nakonec se synáček nechal ukecat na hrníček s malinovým čajem, ale bylo vidět, že jsem ho dost zklamala.

Následovala podrobná, zasvěcená a poměrně naléhavá přednáška na téma "hashtagy". "Na instáči každej vyhledává podle heštegů. Musíš jich ke každý fotce narvat co nejvíc, aby to vidělo co nejvíc lidí. Hele, tady třeba vraž #smart, #love, #pretty a #travel.To je fuk, že to s tématem fotky vůbec nesouvisí, ale lidi si tě najdou, chápeš."

Zblblé všemi těmito instrukcemi mi výroba každého instáčového postu zabere tolik času, že to mou počáteční ochotu potomkovi vyhovět poněkud nabouralo. Dosud se mi povedlo umístit fotku našeho vánočního stromku, zelenou konvičku, co jsem dostala k Vánocům, značně rozmazané ptačí krmítko, fotku sušenek, co mi můj mladší syn ráno připravil k posteli (hashtagy "#motherhood", "#children" a "#love" jí zatím zajistily suverénně největší oblíbenost), několik knížek a časopis. Získala jsem asi čtyři a půl sledujícího (vlastní dítko se za celý nedá počítat). Následně mi došla inspirace. Obávám se tedy, že jsem očekáváním svého dítěte tak úplně nedostála. Insta-celeb ze mě asi nebude. Snad mi to chlapec odpustí.

Šnečí vzpomínání

Ve skříni mám krabičku plnou šnečích ulit. Sbírávali jsme je na procházkách s dětmi. Několik let byla ta krabička trvale uparkovaná v koupelně. Mladší syn, když byl ještě maličký, tak v menším předškolním věku, vždycky jednou za čas oznámil: "Jdu koupat šnečky." Napustil si do umyvadla vodu, přidal mýdlové mydlinky, aby to bylo zajímavější, nasypal do vody ulity a dlouho, předlouho si pak s nimi vydržel v té vodě hrát. Přidával i různé další hračky, vymýšlel složitá dramata. Třeba hodinku si u toho umyvadla spokojeně broukal, pozpěvoval, přehrával nějaké scénky.

Teď už je velký školák, jsou to už roky, co naposledy koupal šnečky. Dívám se na tu krabičku se starými, popraskanými ulitami a nemám to srdce ji vyhodit.

Prokleté jmeniny

Nemám ráda svátky. Tedy jmeniny, aby bylo jasno; jiné svátky jako třeba Vánoce slavím celkem ochotně. Ale zvyk oslavovat den, kdy bylo moje jméno podle jakéhosi arbitrárního klíče přiřazeno k nějakému dni v kalendáři, jsem si nikdy neosvojila a neoblíbila.

Nedokážu udržet v paměti desítky jmen svých blízkých a přátel, abych jim nikdy nezapomněla popřát. Jmeninám se navíc v různých rodinách přikládá různá důležitost, takže nikdy nevím, jestli je nutno k někomu napochodovat s bonboniérou nebo stačí poslat mu esemesku, a dotyčný je potom buď v rozpacích, neboť bonbony vůbec neočekával, nebo uražen, jelikož je očekával.

V posledních desetiletích lidé stále častěji dostávají jména, která v kalendáři vůbec nejsou, případně v něm jsou, ale přiřazují se ke jménům již existujícím, takže v jeden den pak mají svátek třeba Vít, Isolda, Lothar, Senta, Jolana a Zoltán. V běžných kalendářích se ovšem uvádí jen jedno, takže vy si řeknete, že dobrý, Víta žádnýho neznáte, dneska je klid, jenomže kamarádka s dcerou Jolanou se urazí, že jste si nevzpomněli.

A to už vůbec nemluvím o lidech, kteří z nějakého temného důvodu slaví svátek úplně jindy, než na svůj svátek. To takhle v září potkáte kamarádku Marii a jako zázrakem si vzpomenete, že má svátek, nadšeně jí popřejete a ona napruženě odtuší, že nechápe, proč jí přejete zrovna dnes, když ona odjakživa slaví svátek v dubnu na Heřmana, a to jste se jí popřát vůbec neobtěžovali, takže teď už to fakt nenapravíte.

Tímto se tedy všem přátelům, Římanům a rodákům hluboce omlouvám, že jsem jim nepopřála, nepřeju a nepopřeju. Uznávám, že co se týče svátků, jsem osoba nezodpovědná a nedbalá a nemožná. Nicméně všechny vás ujišťuji, že ani od vás přání nečekám, a kdo mi třináctýho prosince ještě jednou napíše, kolik už jsem upila noci, na toho sešlu nějakou kreativní kletbu!

Jak se hraje Na Citáty

Pravidla hry "Na citáty". Hra je vhodná do klubovny, obývacího pokoje, pracovny, i do postele v deštivých večerech.

Hráči: anglofonní spisovatel, čtenáři, překladatelé, kritici.

Úlohou anglofonního spisovatele v této hře je pamatovat si ze školy a vlastní četby klasické literatury desítky, stovky až tisíce příhodných citátů. Tyto je pak třeba porůznu rozmisťovat ve svých knihách. Někdy z nich použijete třeba jen dvě tři slova, ale to nevadí, naopak. Čím mistrněji použití citátu zamaskujete, tím víc bodů. To všechno patří do hry. Úkolem vašich čtenářů je potom co nejvíce takových citátů v textu poznat a v duchu se poplácat po rameni, že se jim to povedlo. Za to rovněž získávají body.

V této hře se samozřejmě uplatní i další hráči, a to překladatelé a kritici. Úkolem překladatele je rovněž všechny citáty poznat a následně vhodně převést do cílového jazyka; ovšem pozor, vždycky s použitím již existujícího překladu někoho jiného. Klasiku si nemůžete překládat sami, to by v tom byl holubník. Co na tom, že se vám tam ten verš rytmicky nehodí, případně že tohle slovo zabije celou hříčku. Prostě si to nemůžete přeložit sami. Tečka. Leda že by to předtím ještě nikdo nepřeložil. Ale i tak je to prekérka a body rozhodně nezískáte.

Úlohou kritiků ve hře je potom poznat, kde překladatel citát nepoznal, a v recenzi se zmínit o tom, jaký je překladatel blbec. Případně pokud to překladatel poznal, že použil nevhodný překlad / text si svévolně přeložil sám.

Spisovatel získává body za každý nepoznaný citát, zbytek hráčů potom za každý citát poznaný. Vítězí hráč s nejvyšším počtem bodů.

Bodové hodnocení

Spisovatel:

citát použitý tak, jak je  1 bod 

citát parafrázovaný či zkrácený na pár slov 5 bodů

citát vhodně zamaskovaný v textu tak, že to poznají jen ti nejsečtělejší čtenáři 10 bodů
citát, který nikdo nepozná -50 bodů (k čemu to, když to nemá žádný efekt?)

Čtenář:

poznaný citát (celý)  2 body

poznaný citát (zlomek)  6 bodů

citát poznaný a vtipně zapracovaný do komentáře ke knize na sociálních sítích  20 bodů

citát nepoznaný  -5 bodů

Překladatel:

citát poznaný 0 bodů (to je přece samozřejmost)

citát nepoznaný -30 bodů

citát nepoznaný, což je odhaleno kritikem -100 bodů

citát poznán a převeden v cizím překladu 1 bod

citát poznán a přeložen svépomocí -5 bodů (že se nestydíte); 0 bodů v případě, že dřívější překlad neexistuje (no co už s váma, no)

Kritik

citát poznaný 5 bodů 

citát poznaný v originále a odhaleno, že překladatel nepoznal  50 bodů

citát poznaný, překladatel nepoznal, zapracováno do recenze ve formě sžíravé poznámky 100 bodů

Hezkou zábavu!