Díky kovídku a epidemiím vůbec se mi volnou asociací vybavila taková pěkná urban legenda, která se traduje mezi archeology. Dokonce i za ten jeden semestr, který jsem v Archeologickém ústavu v rámci povinného studia dějin pravěku absolvovala, jsem ji slyšela minimálně dvakrát, a pak ještě několikrát potom. Legenda zní zhruba takto:
"Při vykopávkách nějakého nejmenovaného středověkého osídlení ze 14. století našli studenti-brigádníci středověkou koženou botu. Večer po kopání se, jak už to tak mezi archeology chodí, mohutně popíjelo, a tak došlo k tomu, že ovíněný vedoucí vykopávek, asistent / docent / profesor z nejmenované univerzity, ale jiné, než je ta vaše, studoval u něj kamarád kamaráda, atd., se vsadil s ostatními, že si tu středověkou botu uvaří / opeče na pekáči a sní. A jak řekl, tak učinil. Za pár dní se mu udělalo hrozně zle, vezli ho do nemocnice, tam nevěděli, co s ním, ty příznaky nikdo neznal, až jednoho z doktorů napadlo podívat se do učebnic a zjistil, že příznaky přesně odpovídají dýmějovému moru. A nastojte, fakt ho měl. A ještě s ním stihl nakazit několik ostatních účastníků vykopávek."
Je to moc pěkná historka a všichni, kdo ji vyprávějí, se vždycky zapřísahají, že se stala právě tomu jejich vyučujícímu. Škoda jen, že 1) morová bakterie Yersinia pestis žije v blechách, které žijí na krysách či jiných zvířatech, a v kožené botě fakt šest set let nepřežije, co by tam asi tak dělala, takže 2) i kdyby archeologové byli fakt takoví magoři, že by jedli středověkou botu, což rozhodně nevylučuju, morem by se z toho určitě nenakazili, 3) mor se z člověka na člověka nepřenáší, 4) epidemie tzv. Černé smrti ve 14. století s velkou pravděpodobností vůbec nebyla mor, nýbrž nějaká virová hemoragická horečka podobná například ebole, nicméně 5) pokud chcete ve společnosti vyprávět vtipnou historku, nenechte si ji kazit, klidně tento odstavec ignorujte a vraťte se do předchozího, ono archeologům je podobný leccos.
