Bylo jest mi utrpěti událost, Sokolské šibřinky zvanou.
Švagrová mě vytáhla, prý pro děti bude karneval, tombola, užijou si to.
Vypravila jsem tedy z domu jednoho rytíře a jednoho
Indiana Jonese. Rytíř se zajímal, budou-li tam jiní rytířové, aby s nimi mohl
bojovat. Indy vysypával prasátko a zajímal se, co bude v tombole.
Dorazili jsme o chlup později a tombola už byla pryč. Po laciných
plastových hračkách vyhladovělé děti se zřejmě musely na losujícího vrhnout a
ceny mu vyrvat, jinak si jejich bleskové zmizení vysvětlit nedovedu.
Věkové rozložení přítomných: Sokolové a Sokolky – 80 let až
smrt. Děti – 0 až 10 let, a k tomu rodiče těchto dětí.
Sokolové a Sokolky již obsadili všechna místa u stolů a
cpali se kremrolemi. Rodiče se potulovali po tělocvičně nebo vzadu kolem stánku
s nápoji, a na parketu provádělo dětské osazenstvo cosi nevýslovného.
Jejich kratochvíle organizoval klaun Dýdžej Goro se svými dvěma pomocníky,
taťkou v červeném pirátském šátku a jeho dcerkou v oflitrovaném topíku,
džínové minisukýnce a legínkách ke kolenům. Z transparentu za nimi jsme se
dozvěděli, že se jim říká animátoři, a že kdybychom chtěli, můžeme si jejich
cenné služby objednat i domů.
Goro pouštěl osvědčené hity typu „Když se načančám“, „Pod
dubem za dubem“, „Včelka Mája“ a další, a taťka s dcerkou v jejich rytmu
animovali děti – předtančovali názorné tanečky, případně vymýšleli vtipné hry
(tanec ve dvojicích s míčkem na čele, tanec na zmenšujícím se kusu novin…).
Za každou produpanou píseň byly děti odměněny cucavými bonbony, takže řada
mrňousů se postupně lepila na zem, na rodiče či jeden na druhého.
Rytíř se tohoto hemžení rezolutně účastnit odmítl. Hrdě
postával na okraji, svíral meč a štít a sveřepě hleděl na každého, kdo by ho
snad chtěl zatáhnout do davového šílenství. Své stanoviště opouštěl pouze na
konci písní, aby si došel pro bonbon. Indy chvíli poslušně dupal jako medvěd,
ale pak se vymluvil na bolest zad a začal loudit o kremroli.
Když jsem dospěla k závěru, že teď už mě nic
nepřekvapí, následovala kulturní vložka. Obstaralo ji deset sedmiletých
děvčátek z oddílu „dáns érobiku“. Přiběhly v neonových šortečkách a
neonově žlutých tílečkách končících těsně pod neexistujícími ňadry a tři minuty
pak máchaly ručkama, zakopávaly o sebe a potácely se do rytmu smyslné písně „Gimme,
Gimme, Gimme a Man After Midnight“. Sokolky a Sokolové bouřlivě aplaudovali.
Posbírala jsem čelist z podlahy a usoudila, že a)
potřebuju panáka, b) dneska v tom Sokole teda učej děti pěkný věci, c) než
dělat animátora dětských zábav, raději bych pracovala v uranovém dole nebo
natáčela porno. Děti již mezitím pod vedením DJ Gora zase křepčily na parketu.
Rytíř opět stávkoval a Indy mi ukřivděně žaloval, že některé děti mají nafukovací
balonky a on ne. Následující čas věnoval snaze o ukořistění balonku – člověk by
řekl, že tuto vzácnost ještě v životě neviděl, natož aby ji dostal.
Když Indy konečně rafinovaně uzmul balonek holččice, která
ho neprozřetelně nechala bez dozoru a šla se nechat animovat na parket, a rytíř
usoudil, že už dlouho stál opodál a je čas si to s někým rozdat, dospěla
jsem k závěru, že v nejlepším je dobré přestat. Podle jsem opustila
švagrovou, jejíž snaživé holčičky poslouchaly Gora na slovo, a šla to vydýchat s dětmi
na hřiště.
Nedozvěděla jsem se tudíž, jakého charakteru byla následující
část programu, označená na plakátě jako „zábava pro dospělé“. A možná je to tak
lepší.
