Včera v podvečer zazvonil domovní zvonek. Dole stál mladý muž, v ruce talíř s koláčem. "Dobrý den, já jsem váš soused, já tu nikoho neznám, tak jsem upekl koláč a jdu se seznámit." Pozvala jsem ho dál. Uvařila jsem kávu, pojedli jsme jeho výborný zázvorový koláč a hezky jsme si popovídali. Byl to velmi zajímavý mladý muž, původem z Nového Zélandu, který se tu usadil s dívkou na studiích, naučil se výborně česky. Vyprávěl mi, jak mu u nás nechtějí nostrifikovat novozélandskou maturitu, protože si české úřady nevědí rady s předměty jako potápění nebo chov zvířat. Že se vrátí na Zéland a bude studovat mořskou biologii, ale ještě předtím se pojede potápět za žraloky do Jižní Afriky. Že se na něj jeho dívka zlobí a tak se rozhodl vlastnoručně jí vyrobit plyšáka a jestli prý nevím, jak na to. Jak na to, jsme věděli, a naši chlapci mu promptně pomohli vyrobit "plyšáka" z pěti plonkových ponožek, zbytků molitanu a knoflíků. On jim za odměnu nakreslil překrásné obrázky zvířat, které mladší syn nadšeně vybarvoval.
Bylo to pěkné setkání. Vzájemně jsme se pozvali zase na příště. Na odchodu mladík trochu zesmutněl. "Víte, že jak jsem tu chodil, vy jste byla jediná, kdo mi otevřel a pustil mě dál?" A dodal, jak je mu tady smutno a cítívá se sám, a jaký je to rozdíl oproti Zélandu, kde se o vaše blaho zajímají i úplně cizí lidé, všichni se kamarádí se všemi a každý má pro druhého dobré slovo. Rozhlédla jsem se po domovní chodbě, kde ani jedna partaj nemá na dveřích jmenovky, kde neznám jménem nikoho ze sousedů a téměř je nevídám, vzpomněla jsem si, jak mi na sídlišti nikdo neodpoví na pozdrav, a že jediní lidé, s nimiž jsme se tu za ty roky skamarádili, byl jeden Angličan, Číňanka a dva Rumuni, a taky mi najednou bylo jaksi smutno.
Je to zvláštní, jak k tomu lidé dospějí. Přitom na středoškolských i vysokoškolských kolejích se taky kamarádil každý s každým. Pak z nich vylezeme a zatrpkneme?
ReplyDeleteTeď si vybavuji jednu přednášku o důsledcích průmyslové revoluce z dějin novověku, kdy přednášející mluvila o stěhování do měst, vzniku zvláštních čtvrtí a narůstající anonymitě lidí. Asi to tedy bude městem. Proč je to za hranicemi jinak netuším.
Pocházím z okrajové vesnicovité části Prahy, kde se všichni znají a zdraví. Když jdu někam kousek dál do jiné vesnicovité části, malé děti mě zdraví, i když mě nikdy neviděly, protože je rodiče učí zdravit všechny (jako to učili mě). Nikdy jsem nad tím nehloubala, přišlo mi to přirozené. Pak jsem se seznámila s přítelem, začala chodit k němu do paneláku a viděla ten rozdíl. Měl maximálně mlhavou představu, že vedle bydlí nějací staří lidé, ale jména ani nic jiného o nich neznal. Trochu se seznámil jen při haváriích jako když vyplavil 5 bytů pod sebou a musel to řešit nebo když několikrát zase vyplavil někdo jeho. :-D
Adivey
Moc pěkná příhoda. Strávila jsem přes rok v Americe a taky jsem pociťovala tu větší soudržnost i s úplně cizími lidmi.
ReplyDeleteTaky vlastně moc neznám lidi ze svého okolí. Škoda!