Hned za naším sídlištěm stojí jakýsi průmyslový objekt. Na jeho dvoře se nachází několik záhadně a temně působících artefaktů, o jejichž účelu se marně dohadujeme. (Přijdete-li na to někdo - ne, nechci to vědět. Nechte mi mou dávku všednodenního tajemna.)
Když jsme tudy šli poprvé s našimi nezdárnými ratolestmi, staršího syna hned upoutal předmět nejzáhadnější - obrovitá krabice, nahoře s rourou, pod ní jakési koryto. Pochopitelně se okamžitě tázal, co to je - s důvěrou, že rodiče přece vědí všechno. Mladšího běsíka, tou dobou čerstvě dvouletého, nezajímalo zrovna nic kromě toho, jak se vyprostit z popruhů v kočárku, okopat rodičům ublácenýma botkama čisté oblečení, vrhnout se dolů z přilehlého srázu a cestou kousnout staršího bratra do zad, zkrátka jak co nejlépe zaprudit a uškodit, jak už to tak u dvouletých běsíků bývá.
Ejhle, řekla jsem si. Takové příležitosti by nevyužil jen rodič - blbec. Je načase výchovně zapůsobit a zároveň dopřát dětem pěknou dávku hrůzy, děsu, tajemna a teroru, jakou každý malý sprateček pro život nezbytně potřebuje. A tak vznikl MLÝNEK NA ZLOBIVÉ DĚTI.
Všimněte si dalšího obskurního bledě modrého artefaktu vedle. To je zdroj vstupních informací - spolehlivý detektor, kam se zavře zlobivé dítě, aby byla odhadnuta míra jeho zlobivosti. Děti zlobivé středně až velmi se poté narvou svrchní rourou do mlýnku. Vzniklá drť spadne do koryta, odkud se odebírá a následně je zpracována na výrobu dětí lepších, méně zlobivých. Děti zlobivé pekelně až strašlivě zpracovávány nejsou, hodné děti by z nich nešlo efektivně udělat. Jakmile tyto detektor odhalí, zažehnou se rakety v jeho spodní části, přístroj se katapultuje a vynese dítě na oběžnou dráhu daleko od Země, kde bude obíhat tak dlouho, dokud nespadne na zem nebo se z něj nestane alespoň středně zlobivé dítě.
Mladší běsík byl vyhlášen za ideálního kandidáta na semletí (uznali jsme, že ačkoliv zlobí hodně,
pekelné to ještě není). Pochopil, že jde do tuhého, přestal škodit a začal zoufale provolávat "neceš do mýntu, neceš!" Překvapila nás reakce staršího syna. Se slzami v očích prosil, aby běsík nebyl semlet, že se prý obětuje a půjde do mlýnku za něj! Netušili jsme do té doby, že má bratra tak rád, ale dojalo nás to.
Od té doby stačí projít kolem plotu inkriminované budovy, aby se běsík viditelně zklidnil. Starší už hodný byl, takže toho pouze nějakou chvíli trápily noční můry. A já jsem ráda, že jsem udělala něco podnětného pro rozvoj svých dětí.
P.S. Pokud se ve skutečnosti jedná o přísně střežené prototypy nějakých převratných vynálezů, třeba nové zbraně hromadného ničení nebo kapesní urychlovač částic, prosím příslušné orgány, aby projevily shovívavost a nevraždily nás v postelích - slibuji, že budeme mlčet jako hroby; ať nás v mlýnku semelou, jestli ne!
Včera v podvečer zazvonil domovní zvonek. Dole stál mladý muž, v ruce talíř s koláčem. "Dobrý den, já jsem váš soused, já tu nikoho neznám, tak jsem upekl koláč a jdu se seznámit." Pozvala jsem ho dál. Uvařila jsem kávu, pojedli jsme jeho výborný zázvorový koláč a hezky jsme si popovídali. Byl to velmi zajímavý mladý muž, původem z Nového Zélandu, který se tu usadil s dívkou na studiích, naučil se výborně česky. Vyprávěl mi, jak mu u nás nechtějí nostrifikovat novozélandskou maturitu, protože si české úřady nevědí rady s předměty jako potápění nebo chov zvířat. Že se vrátí na Zéland a bude studovat mořskou biologii, ale ještě předtím se pojede potápět za žraloky do Jižní Afriky. Že se na něj jeho dívka zlobí a tak se rozhodl vlastnoručně jí vyrobit plyšáka a jestli prý nevím, jak na to. Jak na to, jsme věděli, a naši chlapci mu promptně pomohli vyrobit "plyšáka" z pěti plonkových ponožek, zbytků molitanu a knoflíků. On jim za odměnu nakreslil překrásné obrázky zvířat, které mladší syn nadšeně vybarvoval.
Bylo to pěkné setkání. Vzájemně jsme se pozvali zase na příště. Na odchodu mladík trochu zesmutněl. "Víte, že jak jsem tu chodil, vy jste byla jediná, kdo mi otevřel a pustil mě dál?" A dodal, jak je mu tady smutno a cítívá se sám, a jaký je to rozdíl oproti Zélandu, kde se o vaše blaho zajímají i úplně cizí lidé, všichni se kamarádí se všemi a každý má pro druhého dobré slovo. Rozhlédla jsem se po domovní chodbě, kde ani jedna partaj nemá na dveřích jmenovky, kde neznám jménem nikoho ze sousedů a téměř je nevídám, vzpomněla jsem si, jak mi na sídlišti nikdo neodpoví na pozdrav, a že jediní lidé, s nimiž jsme se tu za ty roky skamarádili, byl jeden Angličan, Číňanka a dva Rumuni, a taky mi najednou bylo jaksi smutno.
