Luxus v genech

Můj muž má náročné choutky. Podezírám ho, že se s tím už narodil. Má zvláštní schopnost: mezi jakýmkoli zbožím stejného druhu vždy neomylně vyčuchá to nejdražší, k tomu zamíří, do toho se zamiluje a to vyžaduje. Na všechno ostatní (rozuměj levnější) hledí s podezřením a despektem. A to prosím aniž by ty cenovky viděl.

Takže když jsme vybírali podlahu a bloudili mezi položenými vzorky, začal si okamžitě zálibně podupávat po bambusových parketách - pochopitelně byly třikrát dražší než druhé nejdražší dřevo v prodejně. Přesvědčit ho, že kanadský javor (mimochodem to druhé nejdražší) bude také dobrý, byl bolestný proces. Když si jde kupovat oblečení, můžete si být jisti, že i kdyby v nákupním centru zaslepili všechny nápisy nad obchody, on neochvějně zamíří do toho nejluxusnějšího a nejdražšího. Když si kupuje fotoaparát, zvolí si obskurní značku, se kterou fotí pár nadšenců, zato je drahá jak pes.

Manželova láska k luxusním produktům je mi vlastně sympatická. Nemá rád věci prvoplánově drahé, okázalé a nablýskané - miluje předměty starosvětsky propracované, s láskou, nejlépe ručně vyráběné, věci z měkké kůže, jemného skla, ručně tkaných látek a vzácných kovů, na kterých jejich drahotu vlastně poznáte až na druhý pohled. S tím vším bych se beze zbytku ztotožnila - kdyby mi výběr každého dárku pro něj nenaboural rozpočet na rok dopředu.

Ale už jsem si zvykla. Pochopila jsem, že to má v genech a nic s tím nenadělám. Letos před Vánoci mi na dotaz, cože by si přál, poslal odkaz na nějakou soupravu na broušení nožů - popisky jsem ani nečetla, ale nepochybuji, že je to vyráběné ručně starými mistry v Japonsku a původně se to používalo na broušení samurajských mečů či něco takového. Nemrkla jsem ani brvou a proklikala se nákupním košíkem až k částce tomuto popisu dokonale odpovídající. Ještě že si na dárky pro něj vždycky šetřím celý rok. On mi za to stojí.

Jak jsem se (ne)stala korunním svědkem

V prvním těhotenství mi nával hormonů do hlavy způsobil zajímavou úchylku. Začal mě fascinovat zločin. Po celých devět měsíců jsem týden co týden fanaticky sledovala vzrušující pořad "Na stopě" a kochala se reportážemi o loupežích a vraždách. Tak to přišlo, že se mou největší životní ambicí stalo být korunním svědkem. Záviděla jsem těm šťastnějším občanům, kteří zahlédli gaunerovo auto, objevili lupičovu kořist, mluvili s budoucí obětí vraždy, nebo snad dokonce - takové štěstí! našli někde v křoví mrtvolu. Nepřála jsem si nic než se zařadit po jejich bok.

Největší trauma mého těhotenství tak byl den, kdy jsem ze zpráv zjistila, že pouhý kousíček od mého domova, mizernou jednu stanici tramvají, našel jakýsi bezdomovec poblíž zastávky hlavu. Považte, lidskou hlavu! Takový kousek jsem byla od splnění svého snu, už jsem mohla svědčit do protokolu, a nějaký houmlesák špinavý mi tu hlavu vyfouknul.

Po porodu moje fascinace kriminalitou jaksi opadla, "Na stopě" ztratilo svého posledního oddaného diváka a můj zájem o funkci korunního svědka se vytratil. Příroda zjevně věděla, proč to dělá.

Včera v noci kolem třetí ranní si takhle sedím a šrotím u počítače, když jsem pod oknem zaslechla túrování motoru. Neřekla jsem si ani "kdo jede takhle pozdě domů?", prostě jsem tomu nevěnovala pozornost, dokud jsem si neuvědomila, že motor už vrčí několik minut a pořád nezastavuje. Co tady dělá takovej kravál? naštvala jsem se, když vtom jsem zaslechla ještě jakési podivné křapnutí a rachot. Vylezla jsem tedy na balkón a vidím chlápka s baterkou, jak běží jak zajíc od sousedovic auta, v ruce zřejmě rádio. Druhý už na něj čekal, oba naskočili do auta a ujeli.

Nebudu to protahovat. V roli angažovaného občana jsem zcela selhala. O dotyčných pánech jsem byla schopná říci pouze to, že jeden měl džíny, černou bundu a čepici, a druhý červenobílou čepici. Poznávací značku na autě jsem v šeru nevybroulila, značku auta jsem nepoznala, a dokázala jsem tak říct pouze, že to byl bílý kombík. Nenapadlo mě ani udělat dva kroky zpátky do pokoje, chňapnout foťák na stole a dotyčné cvaknout. Páni policajti i soused si o mně zcela jistě myslí, že jsem úplný debil.

Osud tedy nepochybně věděl, co dělal, když mi tak dlouho nechtěl splnit životní sen. Jako korunní svědek stojím za h... !

Malý výlet za rodinnou historií

Jak už to tak u seniorů bývá, naše stařičká babička už žije víc v daleké minulosti než v přítomnosti. Co měla k obědu, to neví, ale kolik se v roce 1955 urodilo malin, to má zmáknuté přesně. Nedávno tak vyplulo na povrch něco, o čem babička nepromluvila desítky let.

Krátce po válce se babička ze zbídačelého Slovenska odstěhovala do Němci opuštěného pohraničí za příslibem práce a živobytí. V dalekém Varnsdorfu poznala mého dědečka, který tam rovněž přišel na výzvu komunistů "za pohraničí lepší než za Němců". Vzali se a narodil se jim chlapeček Miroslav. Bohužel, ve věku necelých šesti měsíců dostal chlapeček těžký průjem. Vzali ho do nemocnice, kde se postupně zlepšil, záhy se tam ale nakazil nějakou nemocniční baktérií a zemřel na zápal plic. Babička byla k neutěšení, neustále sedala nad prázdným kočárkem a plakala do něj. Po několika měsících to děda nevydržel, kočárek prodal a rodinu odstěhoval zpátky na své rodné Mladoboleslavsko. Do Varnsdorfu už se babička nikdy nevrátila. Mireček zůstal na hřbitově sám.

Před nedávnem si babička na Mirečka vzpomněla. Byla nešťastná, že jeho hrobeček je ve Varnsdorfu opuštěný, že mu nikdo ani kytičku nepřinese... nemluvila pomalu o ničem jiném, nespala z toho. Měli jsme své pochybnosti, že po šedesáti letech ještě ve Varnsdorfu nějaký hrobeček je, ale pro babiččin duševní klid jsem si řekla, že s tím něco udělám. Dopátrala jsem se varnsdorfského správce hřbitovů, milého člověka, kterému tímto děkuji za nebeskou ochotu. Překvapilo mě, když mi dohledal, že hrobeček stále existuje, ovšem šokoval mě, když mi řekl, že volám za pět minut dvanáct, protože hned po Dušičkách najedou na tuto starou část hřbitova bagry a celá se bude rušit. Tož jsme pořídili urničku a tentýž víkend jsme vyrazili do Varnsdorfu.

Dětský hřbitov ve Varnsdorfu je záležitost hořkosmutná. Je neudržovaný, poslední hrobeček přibyl někdy v 60. letech, většina je již propadlá do země, zbývá pár desítek pomníčků z několika stovek. Některé hroby jsou z války nebo krátce před ní, některé z doby pozdější, ale naprostá většina hrobečků je z let 1947 až 1949. Svědectví o tom, jak bídná to musela být doba, když zde miminka pomírala jako mouchy.

Mirečkův hrob naštěstí vydržel, a tak jsme mohli odloupnout náhrobní destičku, symbolicky nahrabat něco hlíny a dovezli jsme babičce jejího chlapečka domů. Babička tím pookřála do téměř zázračné kondice, nemluví o ničem jiném, než jak jí její děťátko poslalo znamení, a plánuje jeho pietní uložení do rodinného hrobu. A já jsem ráda za tento další střípek z rodinné historie, byť hodně smutný.

Radosti života vesnického

Tak jsem udělala úlitbu svým dětem a přestěhovala se s nimi na prázdniny zpět do lůna rodičovského, neboli na vesnici vesnicovatou. Outů mě nakonec celkem bez problémů připojilo k civilizovanému světu, tudíž přesunu nic nebránilo. Už jsem ovšem na vsi hezky dlouho nepobývala, takže všechny radůstky a specifičnosti života venkovského na mě dolehly s plnou silou.

Především jsem už zapomněla, jaký je na vesnici KRAVÁL. Rozmazlena božským klidem v Podbabě na mě ty zvuky útočí ze všech stran. Všechna ta zvěř! S východem slunce se rozeřvou ptáci v parku, o chvíli později si začnou strhávat hlasivky kohouti. Psi štěkají průběžně a stále, kdykoli se za plotem něco pohne. V noci nádavkem hlučí pod okny kočky - buď se rvou, nebo souloží, nebo obojí. Od sousedů bečí stádo ovcí.

Pokud jde o zvuky civilizovaného světa, přes týden minimálně dvakrát denně zpestří zvukovou kulisu obecní rozhlas. Profláklou socialistickou píseň následuje huhňavý projev, kterému není nikdy nic rozumět. O víkendu nahrazuje rozhlas nejprve v brzkém ránu sehraný sbor sekaček na trávu, který v průběhu dne vystřídá koncert sousedských cirkulárek, míchaček a podobných zařízení. K práci na cirkulárce je pochopitelně nutno pustit si patřičně nahlas hity z rádia Impuls, aby je přes řezané dřevo bylo dobře slyšet. Dvakrát denně se k nim přidá i projíždějící a vyhrávající zmrzlinářské auto. Dodávka s amplionem hlasitě nyjícím "Kůůůžéééé.... kůůůůžéééé..... kůůůůůže pééééřííííí...." je pak už jen milou, nostalgickou upomínkou na dětství.

Ať mi ještě někdo vykládá, jaký je na vesnici božský klid. Chci zpátky pod Julisku!

Jak jsem byla za blbce

Když se člověk stane rodičem, připadá si jako blbec velice často. A když musí s dítětem navštívit lékařské zařízení, připadá si tak prakticky vždycky. To platilo i pro náš nedávný výlet na motolskou pohotovost.

V jednu ráno mimi Ajnštajn k neutišení plakalo, teploměr naměřil neuvěřitelných 41 stupňů. Bylo urychleně vraženo do kýble s vlažnou vodou, abychom to aspoň trochu srazili, a rodinnou radou jsme se usnesli, že pravděpodobně již zaútočila bratrova angína a že by ta antibiotika asi měl Ajnštajn dostat co nejdřív. Ve dvě jsme tedy zazvonili u dveří v Motole. Lékař, tipovala bych ho o pár let staršího než jsem já, se tvářil velice otráveně. K sestře polohlasně (ale tak, abych to slyšela) pronesl: "Zas jedni, co tu nemají co dělat. Už tu bylo osm dětí a žádné sem nepatřilo!" Zřejmě pokud nedorazí dítě v krvi, nemá na motolské emergency co dělat. Jako by snad bylo mou nejoblíbenější zábavou vozit ve dvě ráno mimino do nemocnice. No, co už.

V ordinaci lékař Ajnštajna zběžně obhlédl a poslechl, vrhl na mě pohled "zase jedna hysterka" a vyhlásil běžnou virózu. Pak jsem udělala tu závažnou chybu, že coby pouhá MATKA a prachsprostý LAIK jsem si dovolila zapochybovat. Namítla jsem, že bratr má angínu, je na antibiotikách, a co ty obrovský čepy a ten jazyk, a že by teda třeba mohl aspoň udělat CRP, aby se vědělo... umrazil mě jedinou větou: "Miminka angínu nemívají."

Pan doktor tedy vypsal zprávu, přičemž ho znechuceně arogantní výraz ani na chvíli neopustil, a vypakoval nás z ordinace. Arogantní, přísně se mnou hovořící muži ve mně vždycky vyvolávají pocit strachu a defenzívy. Ještě jsem se tedy panu doktorovi poníženě omluvila, že jsme ho s takovou banalitou tolik obtěžovali. Přísně si mě změřil a prohlásil: "Příště trochu přemýšlejte, než vyrazíte na pohotovost!" Ano prosím, budu prosím. Už jsem zase za blbce.

Druhý den ráno teploty nejen že neklesly, ale Ajnštajn se ještě po celém těle osypal. Sebrali jsme se tedy a vyrazili k naší dětské lékařce. Ta pečlivá duše udělala CRP, udělala výtěry a celkem snadno diagnostikovala spálovou angínu. Kterou miminka přece nemívají, že. Vyfasovali jsme antibiotika a uzdravování mohlo začít. Připadala jsem si jako trochu menší blbec.

P.S. Na můj mail, nesměle upozorňující motolskou nemocnici na ne úplně profesionální jednání zmíněného lékaře, se mi dostalo odpovědi, že nebylo shledáno žádného pochybení. Zase jsem byla za blbce. To je holt úděl rodičů v lékařských zařízeních.

Jen tak si trochu chrochtnout

Tak se tu v hrůze a rozčilení zamýšlím nad stavem dětských knížek, přesněji řečeno různých takových těch rozkládacích a vyšupovacích, chrochtajících a cinkajících produktů pro batolata. Výrobky jsou to povětšinou bytelné, obrázky hezké, zhusta jsou převzaté z nějakých cizozemských originálů. Co je zřejmě druhořadé a nikdo se nepovažuje za nutné tím více zabývat, jsou texty, které se v nich objevují. Asi si ve vydavatelství řekli, prosím vás, vždyť ta mrňata stejně nemluví a houby tomu rozumí, co se budem obtěžovat vymýšlet něco pěkného, smysluplného, libozvučného?

A tak tu máme na jedné straně například Hrubínovo Kuřátko a obilí s Milerovými ilustracemi. Pravda, nepípá to ani nechrochtá, ani se tam kuřátko nepohybuje a důmyslně neschovává za listem. Zato z ní ale můžete dítěti číst, aniž byste utrpěli mozkový šok po zarecitování takových perel jako:

Mám hustý kožíšek, samou kudrlinku,
na louce ochutnávám každičkou bylinku.
Teploučkou vlnu vám dávám na zimu,
abyste při mrazech nechytli angínu!

Tuto výživnou směs nabízí skvost jménem Domácí zvířata: Kniha se zvukovými efekty z produkce vydavatelství Rebo. A nepřekládal jim to prosím topinkovač ani sousedovic Alík, ale překladatelka Mahulena Červená, která si na toto dadaistické dílko dokonce nárokuje (c)autorská práva. Možná by to s tím topinkovačem dopadlo líp; třeba by aspoň počítal slabiky na řádce.

Chápu, že pro nemluvícího ročního člověka je text v knize, která chrochtá, mňouká a bečí, celkem podružný. Nabízí se tedy otázka, proč ho tam vůbec dávat?

Pořádně se dívat

Dneska jsme po dlouhé době zase byli ve Stromovce. Pominu-li, že třetina plochy je ohrazená, poněvadž tam Metrostav buduje ten debilní tunel, byl to pěkný zážitek. S T. jsem si zase uvědomila, jak moc se člověk, jak stárne, zapomíná dívat. Na takové pěkné věci jako roztomilou chlupatou housenku, na houby v trávě, na "zapojený" :-) ploštice (teda vlastně ruměnice! jak mě, ignorantku, T. nedůtklivě poučil), na to, jak se kačerům mění barva hlavy podle dopadajícího světla... Mimiš, ten zase strávil dlouhé, předlouhé minuty tím, že v naprostém transu a soustředění láskyplně ohmatával pacinkama stromovou kůru. T. zatím seděl na kmeni stromu nad vodou, házel do ní pampelišky a rozumoval nad tím, jak vlastně nevíme, co se s takovou utopenou pampeliškou v té vodě stane, a že je to tak vlastně na světě se vším. Kupodivu ho, filozofa, lidé ani neušlapali. :-)))