Jen tak si trochu chrochtnout

Tak se tu v hrůze a rozčilení zamýšlím nad stavem dětských knížek, přesněji řečeno různých takových těch rozkládacích a vyšupovacích, chrochtajících a cinkajících produktů pro batolata. Výrobky jsou to povětšinou bytelné, obrázky hezké, zhusta jsou převzaté z nějakých cizozemských originálů. Co je zřejmě druhořadé a nikdo se nepovažuje za nutné tím více zabývat, jsou texty, které se v nich objevují. Asi si ve vydavatelství řekli, prosím vás, vždyť ta mrňata stejně nemluví a houby tomu rozumí, co se budem obtěžovat vymýšlet něco pěkného, smysluplného, libozvučného?

A tak tu máme na jedné straně například Hrubínovo Kuřátko a obilí s Milerovými ilustracemi. Pravda, nepípá to ani nechrochtá, ani se tam kuřátko nepohybuje a důmyslně neschovává za listem. Zato z ní ale můžete dítěti číst, aniž byste utrpěli mozkový šok po zarecitování takových perel jako:

Mám hustý kožíšek, samou kudrlinku,
na louce ochutnávám každičkou bylinku.
Teploučkou vlnu vám dávám na zimu,
abyste při mrazech nechytli angínu!

Tuto výživnou směs nabízí skvost jménem Domácí zvířata: Kniha se zvukovými efekty z produkce vydavatelství Rebo. A nepřekládal jim to prosím topinkovač ani sousedovic Alík, ale překladatelka Mahulena Červená, která si na toto dadaistické dílko dokonce nárokuje (c)autorská práva. Možná by to s tím topinkovačem dopadlo líp; třeba by aspoň počítal slabiky na řádce.

Chápu, že pro nemluvícího ročního člověka je text v knize, která chrochtá, mňouká a bečí, celkem podružný. Nabízí se tedy otázka, proč ho tam vůbec dávat?