Výprava velrybářská k břehům Grónska nezdařila se...

Večer probíhal poklidně. Děti se připravovaly na spaní, všechno bylo jako obvykle. Náhle se starší syn vztyčil, rezolutně nakráčel do pokoje a oznámil nám, že je načase se rozloučit. Přesně o půlnoci totiž odchází s Tondou a Matoušem na dobrodružnou výpravu na Kilimanžáro.

Pak nám rozdělil úkoly. Manželovi přidělil zabalení batohu. S sebou si hodlal vzít pyžamko, medvídka Martínka, baterku a mapu jakýchsi jeskyní, které budou objevovat. Tu mi přikázal na kopírce rozmnožit, aby hoši měli každý svou. Já jsem měla dále za úkol ho o půlnoci vzbudit a odvézt na místo srazu u Tondy, kde již bude čekat i Matouš a výprava začne. Prý půjdou pěšky. Na to Kilimanžáro.

Nehnuli jsme ani brvou. Jsme rodiče, známe své místo. Je naší povinností syna podpořit v bohulibém úsilí. Zabalili jsme batoh, nakopírovali mapu, nastudovali odjezdy nočních tramvají. Syn nadšeně vykládal, co všechno na výpravě podniknou. Doporučili jsme mu se na to ještě trochu vyspat.

Jak se blížila hodina H, syn poněkud znejistěl. Začal se vyptávat: myslíme si, že je možné, aby se na cestě setkali s lidojedy? Ujistili jsme ho, že v Africe je možné všechno. Znejistěl ještě více. Ujistili jsme ho, že se o něj nebojíme. Je silný a statečný, lidojedy jistě přemůže. Syn se zamyslel. Určitě nám po něm bude smutno, ne? ptal se. Ujistili jsme ho, že bude, ale že budeme silní a vydržíme to. Ale kdyby vám mělo být hodně smutno, tak já bych šel až zítra, nabízel nám syn. Ujistili jsme ho, že může jít hned. Synovi se roztřásla bradička. Mohl bych taky jít až příští měsíc, vzlykl.

Jsme rodiče, známe své povinnosti. Pochopili jsme, že naším úkolem je ho od výpravy odradit. Manžel, šprýmař, mu ještě chvíli brnkal na nervy ujišťováním, že všechno určitě zvládne, ale po mém výhrůžném pohledu a cizojazyčně zasyčeném varování toho nechal. Přesvědčili jsme roztřeseného chlapečka, aby nikam nechodil, že by nám bez něj bylo smutno, že bychom plakali, že nechceme, aby nám ho snědli lidojedi, a co kdyby cestou dostal neštovice?

Je to dobré, nakonec jsme to dokázali. Na Kilimanžáro půjde až na vysoké škole.

Za dětský svět pestřejší!

Hned za naším sídlištěm stojí jakýsi průmyslový objekt. Na jeho dvoře se nachází několik záhadně a temně působících artefaktů, o jejichž účelu se marně dohadujeme. (Přijdete-li na to někdo - ne, nechci to vědět. Nechte mi mou dávku všednodenního tajemna.)

Když jsme tudy šli poprvé s našimi nezdárnými ratolestmi, staršího syna hned upoutal předmět nejzáhadnější - obrovitá krabice, nahoře s rourou, pod ní jakési koryto. Pochopitelně se okamžitě tázal, co to je - s důvěrou, že rodiče přece vědí všechno. Mladšího běsíka, tou dobou čerstvě dvouletého, nezajímalo zrovna nic kromě toho, jak se vyprostit z popruhů v kočárku, okopat rodičům ublácenýma botkama čisté oblečení, vrhnout se dolů z přilehlého srázu a cestou kousnout staršího bratra do zad, zkrátka jak co nejlépe zaprudit a uškodit, jak už to tak u dvouletých běsíků bývá.


Ejhle, řekla jsem si. Takové příležitosti by nevyužil jen rodič - blbec. Je načase výchovně zapůsobit a zároveň dopřát dětem pěknou dávku hrůzy, děsu, tajemna a teroru, jakou každý malý sprateček pro život nezbytně potřebuje. A tak vznikl MLÝNEK NA ZLOBIVÉ DĚTI.

Všimněte si dalšího obskurního bledě modrého artefaktu vedle. To je zdroj vstupních informací - spolehlivý detektor, kam se zavře zlobivé dítě, aby byla odhadnuta míra jeho zlobivosti. Děti zlobivé středně až velmi se poté narvou svrchní rourou do mlýnku. Vzniklá drť spadne do koryta, odkud se odebírá a následně je zpracována na výrobu dětí lepších, méně zlobivých. Děti zlobivé pekelně až strašlivě zpracovávány nejsou, hodné děti by z nich nešlo efektivně udělat. Jakmile tyto detektor odhalí, zažehnou se rakety v jeho spodní části, přístroj se katapultuje a vynese dítě na oběžnou dráhu daleko od Země, kde bude obíhat tak dlouho, dokud nespadne na zem nebo se z něj nestane alespoň středně zlobivé dítě.

Mladší běsík byl vyhlášen za ideálního kandidáta na semletí (uznali jsme, že ačkoliv zlobí hodně, pekelné to ještě není). Pochopil, že jde do tuhého, přestal škodit a začal zoufale provolávat "neceš do mýntu, neceš!" Překvapila nás reakce staršího syna. Se slzami v očích prosil, aby běsík nebyl semlet, že se prý obětuje a půjde do mlýnku za něj! Netušili jsme do té doby, že má bratra tak rád, ale dojalo nás to.

Od té doby stačí projít kolem plotu inkriminované budovy, aby se běsík viditelně zklidnil. Starší už hodný byl, takže toho pouze nějakou chvíli trápily noční můry. A já jsem ráda, že jsem udělala něco podnětného pro rozvoj svých dětí.

P.S. Pokud se ve skutečnosti jedná o přísně střežené prototypy nějakých převratných vynálezů, třeba nové zbraně hromadného ničení nebo kapesní urychlovač částic, prosím příslušné orgány, aby projevily shovívavost a nevraždily nás v postelích - slibuji, že budeme mlčet jako hroby; ať nás v mlýnku semelou, jestli ne!

Lesk a bída sexismu

Tak jsem absolvovala kratochvíli nazvanou Kurs bezpečné jízdy. Hned zrána mě povzbudilo, že jsem na místo určení dorazila bez většího bloudění, a tak jsem na teoretické školení nakráčela celkem sebevědomě. Ouha. Na kursu byl instruktor, dvacet chlapů a já. Ženy zřejmě obvykle o školu smyku zájem nemívají.

Teoretická část byla krušná. Ne že by snad přednášené téma bylo tak myšlenkově náročné, ale když lektor již poněkolikáté za sebou žoviálně oznámil: "A teď to řeknu ještě jednodušeji, aby to pochopila i slečna...", měla jsem chuť po něm hodit nejprve mobilem, poté plnou lahví coca-coly a nakonec židlí. Omezila jsem se ale jen na kyselou poznámku, že děkuji, ale vím, co se v autě stane, když se sešlápne spojka. Zřejmě mě trochu obměkčil tou slečnou.

Další kroucení hlavou a všeobecné pomrkávání a pochechtávání nastalo, když jsem při přípravě na praktickou část přiznala, že nemám ani tušení, zda mám či nemám v autě jakýsi přídavný systém a pokud ano, že netuším, kde se vypíná či zapíná. Od pána, který posléze na jakousi otázku ohledně svého vozu pravil: "Nemám tušení, já do toho jenom leju benzín..." to bylo obzvlášť vtipné. Chtělo se mi je všechny seřvat a vypadnout. Ale vydržela jsem.

V praktické části nastolený trend pokračoval - ovšem tentokrát pro mě měl velmi pozitivní důsledky. Na rozdíl od pánů, které v tom nechal plácat samotné, si ke mně instruktor před každým novým prvkem přisedl do auta a hezky podrobně mi vysvětlil, co a jak budeme dělat a jak mám na to jít. Pro jistotu to několikrát pomaličku a zřetelně zopakoval. Výsledek byl, že jsem prakticky všechno zvládla napoprvé a v dalších kolech už jen pilovala. Řada pánů si tak pěkně jako já nevedla.

Tak už se umím rozjet jako ďábel a vytočit s autem trojnásobné hodiny. Teď jen přemýšlím, jestli je to za to celodenní harašení adekvátní protihodnota.

Luxus v genech

Můj muž má náročné choutky. Podezírám ho, že se s tím už narodil. Má zvláštní schopnost: mezi jakýmkoli zbožím stejného druhu vždy neomylně vyčuchá to nejdražší, k tomu zamíří, do toho se zamiluje a to vyžaduje. Na všechno ostatní (rozuměj levnější) hledí s podezřením a despektem. A to prosím aniž by ty cenovky viděl.

Takže když jsme vybírali podlahu a bloudili mezi položenými vzorky, začal si okamžitě zálibně podupávat po bambusových parketách - pochopitelně byly třikrát dražší než druhé nejdražší dřevo v prodejně. Přesvědčit ho, že kanadský javor (mimochodem to druhé nejdražší) bude také dobrý, byl bolestný proces. Když si jde kupovat oblečení, můžete si být jisti, že i kdyby v nákupním centru zaslepili všechny nápisy nad obchody, on neochvějně zamíří do toho nejluxusnějšího a nejdražšího. Když si kupuje fotoaparát, zvolí si obskurní značku, se kterou fotí pár nadšenců, zato je drahá jak pes.

Manželova láska k luxusním produktům je mi vlastně sympatická. Nemá rád věci prvoplánově drahé, okázalé a nablýskané - miluje předměty starosvětsky propracované, s láskou, nejlépe ručně vyráběné, věci z měkké kůže, jemného skla, ručně tkaných látek a vzácných kovů, na kterých jejich drahotu vlastně poznáte až na druhý pohled. S tím vším bych se beze zbytku ztotožnila - kdyby mi výběr každého dárku pro něj nenaboural rozpočet na rok dopředu.

Ale už jsem si zvykla. Pochopila jsem, že to má v genech a nic s tím nenadělám. Letos před Vánoci mi na dotaz, cože by si přál, poslal odkaz na nějakou soupravu na broušení nožů - popisky jsem ani nečetla, ale nepochybuji, že je to vyráběné ručně starými mistry v Japonsku a původně se to používalo na broušení samurajských mečů či něco takového. Nemrkla jsem ani brvou a proklikala se nákupním košíkem až k částce tomuto popisu dokonale odpovídající. Ještě že si na dárky pro něj vždycky šetřím celý rok. On mi za to stojí.

Jak jsem se (ne)stala korunním svědkem

V prvním těhotenství mi nával hormonů do hlavy způsobil zajímavou úchylku. Začal mě fascinovat zločin. Po celých devět měsíců jsem týden co týden fanaticky sledovala vzrušující pořad "Na stopě" a kochala se reportážemi o loupežích a vraždách. Tak to přišlo, že se mou největší životní ambicí stalo být korunním svědkem. Záviděla jsem těm šťastnějším občanům, kteří zahlédli gaunerovo auto, objevili lupičovu kořist, mluvili s budoucí obětí vraždy, nebo snad dokonce - takové štěstí! našli někde v křoví mrtvolu. Nepřála jsem si nic než se zařadit po jejich bok.

Největší trauma mého těhotenství tak byl den, kdy jsem ze zpráv zjistila, že pouhý kousíček od mého domova, mizernou jednu stanici tramvají, našel jakýsi bezdomovec poblíž zastávky hlavu. Považte, lidskou hlavu! Takový kousek jsem byla od splnění svého snu, už jsem mohla svědčit do protokolu, a nějaký houmlesák špinavý mi tu hlavu vyfouknul.

Po porodu moje fascinace kriminalitou jaksi opadla, "Na stopě" ztratilo svého posledního oddaného diváka a můj zájem o funkci korunního svědka se vytratil. Příroda zjevně věděla, proč to dělá.

Včera v noci kolem třetí ranní si takhle sedím a šrotím u počítače, když jsem pod oknem zaslechla túrování motoru. Neřekla jsem si ani "kdo jede takhle pozdě domů?", prostě jsem tomu nevěnovala pozornost, dokud jsem si neuvědomila, že motor už vrčí několik minut a pořád nezastavuje. Co tady dělá takovej kravál? naštvala jsem se, když vtom jsem zaslechla ještě jakési podivné křapnutí a rachot. Vylezla jsem tedy na balkón a vidím chlápka s baterkou, jak běží jak zajíc od sousedovic auta, v ruce zřejmě rádio. Druhý už na něj čekal, oba naskočili do auta a ujeli.

Nebudu to protahovat. V roli angažovaného občana jsem zcela selhala. O dotyčných pánech jsem byla schopná říci pouze to, že jeden měl džíny, černou bundu a čepici, a druhý červenobílou čepici. Poznávací značku na autě jsem v šeru nevybroulila, značku auta jsem nepoznala, a dokázala jsem tak říct pouze, že to byl bílý kombík. Nenapadlo mě ani udělat dva kroky zpátky do pokoje, chňapnout foťák na stole a dotyčné cvaknout. Páni policajti i soused si o mně zcela jistě myslí, že jsem úplný debil.

Osud tedy nepochybně věděl, co dělal, když mi tak dlouho nechtěl splnit životní sen. Jako korunní svědek stojím za h... !

Malý výlet za rodinnou historií

Jak už to tak u seniorů bývá, naše stařičká babička už žije víc v daleké minulosti než v přítomnosti. Co měla k obědu, to neví, ale kolik se v roce 1955 urodilo malin, to má zmáknuté přesně. Nedávno tak vyplulo na povrch něco, o čem babička nepromluvila desítky let.

Krátce po válce se babička ze zbídačelého Slovenska odstěhovala do Němci opuštěného pohraničí za příslibem práce a živobytí. V dalekém Varnsdorfu poznala mého dědečka, který tam rovněž přišel na výzvu komunistů "za pohraničí lepší než za Němců". Vzali se a narodil se jim chlapeček Miroslav. Bohužel, ve věku necelých šesti měsíců dostal chlapeček těžký průjem. Vzali ho do nemocnice, kde se postupně zlepšil, záhy se tam ale nakazil nějakou nemocniční baktérií a zemřel na zápal plic. Babička byla k neutěšení, neustále sedala nad prázdným kočárkem a plakala do něj. Po několika měsících to děda nevydržel, kočárek prodal a rodinu odstěhoval zpátky na své rodné Mladoboleslavsko. Do Varnsdorfu už se babička nikdy nevrátila. Mireček zůstal na hřbitově sám.

Před nedávnem si babička na Mirečka vzpomněla. Byla nešťastná, že jeho hrobeček je ve Varnsdorfu opuštěný, že mu nikdo ani kytičku nepřinese... nemluvila pomalu o ničem jiném, nespala z toho. Měli jsme své pochybnosti, že po šedesáti letech ještě ve Varnsdorfu nějaký hrobeček je, ale pro babiččin duševní klid jsem si řekla, že s tím něco udělám. Dopátrala jsem se varnsdorfského správce hřbitovů, milého člověka, kterému tímto děkuji za nebeskou ochotu. Překvapilo mě, když mi dohledal, že hrobeček stále existuje, ovšem šokoval mě, když mi řekl, že volám za pět minut dvanáct, protože hned po Dušičkách najedou na tuto starou část hřbitova bagry a celá se bude rušit. Tož jsme pořídili urničku a tentýž víkend jsme vyrazili do Varnsdorfu.

Dětský hřbitov ve Varnsdorfu je záležitost hořkosmutná. Je neudržovaný, poslední hrobeček přibyl někdy v 60. letech, většina je již propadlá do země, zbývá pár desítek pomníčků z několika stovek. Některé hroby jsou z války nebo krátce před ní, některé z doby pozdější, ale naprostá většina hrobečků je z let 1947 až 1949. Svědectví o tom, jak bídná to musela být doba, když zde miminka pomírala jako mouchy.

Mirečkův hrob naštěstí vydržel, a tak jsme mohli odloupnout náhrobní destičku, symbolicky nahrabat něco hlíny a dovezli jsme babičce jejího chlapečka domů. Babička tím pookřála do téměř zázračné kondice, nemluví o ničem jiném, než jak jí její děťátko poslalo znamení, a plánuje jeho pietní uložení do rodinného hrobu. A já jsem ráda za tento další střípek z rodinné historie, byť hodně smutný.

Radosti života vesnického

Tak jsem udělala úlitbu svým dětem a přestěhovala se s nimi na prázdniny zpět do lůna rodičovského, neboli na vesnici vesnicovatou. Outů mě nakonec celkem bez problémů připojilo k civilizovanému světu, tudíž přesunu nic nebránilo. Už jsem ovšem na vsi hezky dlouho nepobývala, takže všechny radůstky a specifičnosti života venkovského na mě dolehly s plnou silou.

Především jsem už zapomněla, jaký je na vesnici KRAVÁL. Rozmazlena božským klidem v Podbabě na mě ty zvuky útočí ze všech stran. Všechna ta zvěř! S východem slunce se rozeřvou ptáci v parku, o chvíli později si začnou strhávat hlasivky kohouti. Psi štěkají průběžně a stále, kdykoli se za plotem něco pohne. V noci nádavkem hlučí pod okny kočky - buď se rvou, nebo souloží, nebo obojí. Od sousedů bečí stádo ovcí.

Pokud jde o zvuky civilizovaného světa, přes týden minimálně dvakrát denně zpestří zvukovou kulisu obecní rozhlas. Profláklou socialistickou píseň následuje huhňavý projev, kterému není nikdy nic rozumět. O víkendu nahrazuje rozhlas nejprve v brzkém ránu sehraný sbor sekaček na trávu, který v průběhu dne vystřídá koncert sousedských cirkulárek, míchaček a podobných zařízení. K práci na cirkulárce je pochopitelně nutno pustit si patřičně nahlas hity z rádia Impuls, aby je přes řezané dřevo bylo dobře slyšet. Dvakrát denně se k nim přidá i projíždějící a vyhrávající zmrzlinářské auto. Dodávka s amplionem hlasitě nyjícím "Kůůůžéééé.... kůůůůžéééé..... kůůůůůže pééééřííííí...." je pak už jen milou, nostalgickou upomínkou na dětství.

Ať mi ještě někdo vykládá, jaký je na vesnici božský klid. Chci zpátky pod Julisku!