Influencerka s cigaretkou

Na Instagramu můžete najít profil influencerky jménem Miquela Sousa. Je to devatenáctiletá dívenka brazilsko-amerického původu, má pikantně roztomilý obličejík, je módně hubeňoučká a perfektně jí sedí všechno oblečení, které ve svých postech předvádí. Je náramně populární a momentálně má kolem tří milionů sledujících. Módní značky se předhánějí, aby se fotila v jejich modelech.

Má to jeden háček, Miquela není skutečná. Je to digitální avatar, který vytvořil hudebník a producent Trevor McFedries. Vymyslel si celý její životní příběh, dokonce jí vyrábí konflikty s jinými digitálními avatary, už měla i přítele, ale rozešli se. A takových digitálních influencerů už je dneska povícero, například v Koreji nebo v Číně jsou ohromně oblíbení.

Málokdo ale ví, že Miquela a jí podobné rozhodně nebyla první. Už ve 30. a 40. letech minulého století vzala Ameriku útokem žena jménem Cynthia, bez které se po několik let neobešla snad žádná akce spojená s módou nebo uměním. Cynthia byla, považte, pozvaná i na svatbu bývalého anglického krále Edwarda VIII. s Wallis Simpsonovou!

 Až na to, že Cynthia byla ze sádry.

Cynthii vytvořil v roce 1932 sochař jménem Lester Gaba pro obchod Saks Fifth Avenue. Údajně jí byla předobrazem skutečná žena jménem Cynthia Wells, která u Sakse pracovala v krejčovském salonu. Víc o ní nevíme, ale její podoba nám zůstala zachovaná navždy, protože Cynthia byla její detailní kopií. Vážila 50 kilo, měla viditelnou páteř, muskulaturu, pihy na tvářích, dokonce měla jednu nohu trochu větší než druhou, přesně jako její předobraz.

Lester byl na svůj výtvor tak pyšný, že si kromě modelu pro Sakse nechal udělat její kopii, kterou přechovával u sebe v bytě. Gaba byl velmi vlivný módní kritik, až do roku 1967 psal pro časopis Women’s Wear Daily, který je považován za bibli módního průmyslu, hodnotil módní soutěže.

Cynthiinu slávu odstartovala modistka Lilly Daché, která požádala Lestera, aby jí modelku zapůjčil na otevření jejího salonu. Tím začala neuvěřitelnou jízdu, kdy se Cynthia stala snad nejžádanější celebritou v New Yorku a nemohla chybět na žádné významnější akci. Dostávala šperky od Tiffanyho a Cartiera a chodila v šatech od Diora.

V roce 1937 vyšla v časopise Life fotoreportáž, která zachycuje Cynthiin „život“: Cynthia se ráno probouzí a prohlíží si dopisy od fanoušků a pozvánky na akce, které má rozprostřené po posteli. Potom se s Lesterem vydají do města: jedou autobusem, zajdou si na oběd, Cynthia jde na manikúru, večer zakončí v baru.

Lester Gaba bral Cynthii s sebou snad všude. Že Cynthia nemluví, vysvětloval tím, že má chudinka laryngitidu. Psal za ni sloupky jejím „hlasem“. Vytvořil si k ní tak zvláštní, úzký vztah, že se dokonce svěřil, že když spolu jednou jeli v autě, najednou nabyl intenzivního pocitu, že je skutečná. Prezentoval ji jako „call girl“ a sám sebe jako jejího „sponzora“. Zajímavé je, že Lester byl nepochybně gay, takže to vypadá, jako kdyby mu tak trochu sloužila jako zástěrka.

V roce 1942 byl Lester povolán do armády a tím Cynthiina kariéra skončila. Po válce se jí Lester pokusil zařídit „comeback“ – za drahé peníze ji nechal modifikovat, aby uměla „mluvit“ a pohybovat se a doufal, že by mohla mít vlastní televizní pořad. Snažil se o to intenzivně až do roku 1960. Když se mu to nepodařilo, byl z toho tak rozčarovaný a zklamaný, že na Cynthii zanevřel. Podle svých slov ji vzal k jednomu známému umělci do ateliéru v Greenwich Village a nechal ji tam na půdě.

Nikdo netuší, kde Cynthia vlastně skončila a jestli ještě existuje. Na chvíli byla ale stejně slavná a vlivná jako dnešní digitální influencerky. Miquela a jí podobné prostě nejsou nic nového pod sluncem.

.

KAPESNÍ ZAMYŠLENÍ

Když v roce 1888 neznámý pachatel, kterému dnes říkáme Jack Rozparovač, zavraždil mezi jinými i jistou Catherine Eddowes, pořídili v márnici při ohledání jejího těla také soupis všeho, co měla u sebe. Seznam vypadal takto:

1 velký bílý kapesník

1 velký bílý kapesník s červenobílým dírkovaným lemem

2 krátké černé hliněné dýmky

1 plechová krabička čaje

1 plechová krabička cukru

1 plechová krabička od zápalek, prázdná

12 kusů bílých hadříků

1 kus hrubého bílého plátna

1 kus modrobílé košiloviny, trojúhelníkový

1 kus červeného flanelu se zapíchanými špendlíky a jehlami

6 kusů mýdla

1 jemný hřeben

1 příborový nůž s bílou střenkou

1 kovová čajová lžička

1 pouzdro na cigarety z červené kůže s bílým kováním

1 klubko konopného provázku

1 stará bílá zástěra, spravovaná

několik knoflíků a náprstek

plechovka od hořčice, uvnitř 2 lístky ze zastavárny

část brýlí

1 červený palčák

 Povšimněte si, že Kate neměla žádnou tašku, kabelku ani tlumok. Tu hojnost předmětů, které mimochodem představovaly v podstatě všechno, co v životě vlastnila, měla po kapsách.

 Dnešní dámské šatstvo kapsy nemá, anebo pokud má, jsou malé a v podstatě nic se do nich nevejde. Anebo jsou dokonce falešné – vypadají jako kapsy, ale nejsou. Když se jedna žena chlubí druhé novými šaty, asi největší trumf, který může vynést, je: „A koukni! Mají kapsy!“ Do těch kapes by se ovšem z uvedeného seznamu vešla možná tak ta lžička. Jak to přišlo, že my ženy kapsy nemáme?

 Od raného středověku až do konce 18. století měli kapsy všichni. Nebyly to ale kapsy integrované do oblečení, jak je známe dnes, ale jednoduše plátěné pytlíky různých velikostí, které se nosily zavěšené u pasu. Muži je nosili otevřeně, ženy schované pod šaty a spodničkami a dostávaly se k jejich obsahu důmyslnými průstřihy. V kapsách si žena mohla nosit cokoliv: nejčastěji to bylo jídlo, šicí potřeby, menstruační hadříky a podobně. Dámské „kapsy“ mohly mít klidně rozměr až 30x30 centimetrů a mnohdy byly krásně zdobené a vyšívané, což je pozoruhodné vzhledem k tomu, že nikdo než jejich majitelka, která si je povětšinou i sama vyráběla, je nikdy neviděl.

 Pak ovšem přišla francouzská revoluce a s ní opovržení luxusem a hýřením, za jehož ztělesnění byly mimo jiné považovány širokánské sukně s početnými spodničkami a konstrukcemi. Do módy přišly mušelínové šaty empírového střihu, které často obepínaly postavu tak těsně, že na žádné kapsy věru nebylo místo. V té době začaly ženy nosit malinké taštičky známé jako „réticule“. Zavazovaly se na šňůrku, nosily se zavěšené na zápěstí a prakticky nic se do nich nevešlo. Ideál pohrdání luxusem se jako mnohokrát v historii záhy zvrhl, neboť čím obtaženější šaty a čím menší taštička, tím více dávala dotyčná najevo své privilegované postavení. Módní časopisy v první polovině 19. století dokonce referovaly o válce „kapsistek“ proti „anti-kapsistkám“, přičemž kapsy byly považovány za něco, co potřebují jenom pracující ženy. Absence kapes se tak stala podobně příznakovým jevem jako například jehlové podpatky, ultradlouhé nehty nebo tzv „lotosové nohy“ Číňanek. Pytlíkové kapsy přežily až do konce 19. století, byly ovšem vyhrazeny už jen ženám z chudších vrstev jako nebohá Kate Eddowes.

 
V téže době, kdy se kapsy začaly z dámského odění vytrácet, se u mužů začaly přesouvat přímo do samotných oděvů – do vest, kabátů a kalhot. Třetí americký prezident Thomas Jefferson byl například proslulý tím, že s sebou po kapsách nosil mimo jiné takovou malou sadu pro výzkumníky: malé váhy, psací a kreslicí potřeby, papíry, teploměr, zeměměřičský kompas, vodováhu i miniaturní glóbus. Zatímco ženám kapsy ubývaly, mužům přibývaly. Mít hodně kapes a v nich všechno potřebné bylo známkou mužné připravenosti a pohotovosti. Dospělo to ovšem až do absurdních rozměrů, takže v roce 1944 měl běžný pánský oblek v průměru 24 kapes (a 70 knoflíků). Se změnou módy po válce se tento počet pochopitelně značně snížil, ale k vyrovnání „pocket gapu“ mezi muži a ženami nedošlo už nikdy. My ženy tak máme kabelky a batůžky a na šatech miniaturní kapsičky, ze kterých jsme v permanentní extázi.

Zhoubná posedlost

Mučednice čistoty. Koncept vlastní katolické církvi, který, jak slovo napovídá, se týká výhradně žen. Mučednice čistoty, zkráceně MČ, je dívka či žena, která se raději nechá zabít, než aby se nechala znásilnit. Na rozdíl od žen, které se "nechají" zabít i znásilnit, nebo snad dokonce jen znásilnit, má MČ nárok na oslavování a uctívání, blahořečení až svatořečení. Patrně nejznámější je italská dívka Maria Goretti, v našich končinách Slovenka Anna Kolesárová, která má na hrobě výmluvný nápis "Raději smrt než hřích". A také Isabel Cristina, kterou při pokusu o znásilnění zabil násilník patnácti bodnými ranami.

Lékaři při pitvě považovali za nutné ověřit, zda má Isabel ještě panenskou blánu. Naštěstí měla, takže "neselhala" a může být blahořečena a my ji můžeme uctívat a oslavovat.

MČ je jeden fenoménů, za který by se katolická církev měla spíše stydět než se jím chlubit. Názorně totiž ukazuje, jak je ŘKC posedlá (zejména) ženskou sexualitou (mučedníky čistoty jaksi nemáme) a perverzním konceptem ženské "čistoty", tedy panenství, jehož vyvrcholením je praštěná doktrína "věčného panenství" Mariina.

Kontrolou nad ženskou sexualitou a panenstvím je pochopitelně posedlá řada kultur, v historii i dnes, ale ŘKC tuto obsesi dovedla téměř k dokonalosti. Zvrhlá rétorika, podle níž je lepší, aby žena zemřela, než aby se oddala "hříchu", naprosto vyviňuje muže - strážkyní své čistoty je výhradně žena, jejím úkolem a zodpovědností je své panenství chránit, pokud to nedokáže, pak "selhala" a "zhřešila". Násilník je tam jaksi navíc, někdy je to podáváno až tak, že je vlastně nástroj Boží, který měl tu ženu "zkoušet", jestli selže nebo neselže.

Krom toho, že fenomén MČ dokonale ilustruje perverzní katolický náhled na sexualitu, je také symptomem toho, jak se ŘKC dívá na ženy obecně. Katolická žena nemá sama o sobě žádnou hodnotu. Její hodnota spočívá jen v panenství a posléze, když řádně a cudně vstoupí do manželství, v mateřství. Ženy, které toto pojetí napadají, jsou zkažené feministky, které MČ jejich čistotu a nezkaženost závidějí.

Podle tohoto konceptu jsou hříšné všechny ty nebohé Ukrajinky, které russáci znásilnili a zavraždili. Však proto jim taky Hnutí pro život chtělo rozdávat pepřáky a houkadla. "Čistotu" si totiž žena musí chránit za každou cenu, neuchrání-li, je bezcenná. 

A nejhorší je, že si představitelé ŘKC i řadoví členové, kteří tuto ideologii zastávají, vůbec neuvědomují, jak zvrhlé myšlení ve skutečnosti mají.

Tak možný je všechno, ale

 

Díky kovídku a epidemiím vůbec se mi volnou asociací vybavila taková pěkná urban legenda, která se traduje mezi archeology. Dokonce i za ten jeden semestr, který jsem v Archeologickém ústavu v rámci povinného studia dějin pravěku absolvovala, jsem ji slyšela minimálně dvakrát, a pak ještě několikrát potom. Legenda zní zhruba takto:

 

"Při vykopávkách nějakého nejmenovaného středověkého osídlení ze 14. století našli studenti-brigádníci středověkou koženou botu. Večer po kopání se, jak už to tak mezi archeology chodí, mohutně popíjelo, a tak došlo k tomu, že ovíněný vedoucí vykopávek, asistent / docent / profesor z nejmenované univerzity, ale jiné, než je ta vaše, studoval u něj kamarád kamaráda, atd., se vsadil s ostatními, že si tu středověkou botu uvaří / opeče na pekáči a sní. A jak řekl, tak učinil. Za pár dní se mu udělalo hrozně zle, vezli ho do nemocnice, tam nevěděli, co s ním, ty příznaky nikdo neznal, až jednoho z doktorů napadlo podívat se do učebnic a zjistil, že příznaky přesně odpovídají dýmějovému moru. A nastojte, fakt ho měl. A ještě s ním stihl nakazit několik ostatních účastníků vykopávek."

 

Je to moc pěkná historka a všichni, kdo ji vyprávějí, se vždycky zapřísahají, že se stala právě tomu jejich vyučujícímu. Škoda jen, že 1) morová bakterie Yersinia pestis žije v blechách, které žijí na krysách či jiných zvířatech, a v kožené botě fakt šest set let nepřežije, co by tam asi tak dělala, takže 2) i kdyby archeologové byli fakt takoví magoři, že by jedli středověkou botu, což rozhodně nevylučuju, morem by se z toho určitě nenakazili, 3) mor se z člověka na člověka nepřenáší, 4) epidemie tzv. Černé smrti ve 14. století s velkou pravděpodobností vůbec nebyla mor, nýbrž nějaká virová hemoragická horečka podobná například ebole, nicméně 5) pokud chcete ve společnosti vyprávět vtipnou historku, nenechte si ji kazit, klidně tento odstavec ignorujte a vraťte se do předchozího, ono archeologům je podobný leccos.

Stůj! Heslo! Ale pozpátku!

Nepřestává mě udivovat, jak v seriálech a filmech protagonista usedne k cizímu počítači, zamyslí se nad povahou a zájmy jeho majitele a na třetí pokus uhodne jeho heslo. Fakt mají lidi taková hesla, která jdou prolomit už na základě povrchní známosti? A co pak hesla, kde se musí zadávat velké písmeno, číslo, speciální znak? Dokáže snad hrdinný detektiv vyčíst člověku z očí, že má raději hvězdičku než křížek?

Mám už léta systém, kdy základ mého hesla tvoří neuhodnutelné (protože neexistující) slovo, k němuž podle typu stránky přiřazuju několik kombinací čísel a znaků. Jednu kombinaci mají e-shopy, další sociální sítě, jinou škola, a tak dále. Tyhle kombinace se mnou taky nijak osobně nesouvisí. Je mi jasné, že na to určitě existuje nějaký program, žádné heslo není neprolomitelné, ale fakt bych chtěla vidět, jak detektiv usedne k mému počítači, soustředěně se zahloubá a na dva pokusy se mi vloupá do elektronického bankovnictví.

Na závěr přidávám humornou historku o svém prvním heslu. Bylo to tuším někdy v roce 1995 a zřizovala jsem si školní e-mailovou schránku, která tenkrát ještě fungovala na Telnetu (to by mě zajímalo, kdo dneska ještě ví, co to je). Celým procesem mě ochotně provedla spolužačka Alice, která byla o ročník výš a tak už věděla, jak to chodí. Jednou z důležitých instrukcí, které mi předala, bylo, že se heslo musí při přihlašování vždycky zadávat pozpátku. Tak to prý prostě funguje. Oukej. Vymyslela jsem uživatelské jméno a heslo, zkusila se poprvé přihlásit... a nic. Prostě nic. Smutně jsem tedy ve školní počítačové místnosti nakráčela ke správci, že mi to nejde. Zeptal se mě na heslo, zadal ho, schránka fungovala. Před jeho očima jsem se zkusila přihlásit já, nic. Co to tam zadáváte? Ptal se překvapeně. No heslo přece, vždyť se musí pozpátku, ne? Řeknu vám, bylo jenom málo chvil v mém životě, kdy jsem si připadala ještě víc blbá než tenkrát. Vyšlo najevo, že Alice tehdy vlastní e-mail neměla, používala schránku, kterou jí laskavě zapůjčil spolužák Vilém. A jeho heslo bylo... no, to si jistě domyslíte.

Překladatelčino běžné odpoledne

Nakoupila a vyzvedla mladší dítě z klavíru. Dojela domů, soustředěným nátlakem nakopala dítě k úkolům. Pomáhala mu s dělením dvojciferným číslem. Dělala večeři. Pomohla mladšímu připravit aktovku. Starší dítě předložilo desetistránkový test a požadovalo jeho vyplnění. Byly v něm otázky z matematiky, fyziky, chemie, biologie, literatury, zeměpisu a historie, na závěr jsem měla napsat anglicky esej. Prý má tímto projektem za úkol ověřit, kolik toho staří lidé ze školy již zapomněli. Matematiku a fyziku jsem odevzdala nevyplněnou. Má esej nebyla dost argumentativní. Zase jsem v jeho očích o něco klesla.

Podala večeři, uklidila kuchyň a část bytu, odervala mladší dítě od lega a donutila k přípravám na spaní. Četla si s mladším v encyklopedii na dobrou noc.

No, a mezi tím vším taky ještě přeložila pět stránek, odpověděla na pracovní maily a napsala sloupek pro literární časopis.

No a zítra... zítra, zítra, pořád zítra, krok za krokem se ze dne na den sune, a naše včerejšky nám svítí na cestu k smrti. Jen hluk a vřava a neznamená to nic.

S Andělem do Kellerman's?

 Přemýšleli jste někdy nad tím úžasným letoviskem, v němž úplně na závěr zazní legendární "Baby nebude sedět v koutě"? Děj filmu Dirty Dancing se odehrává ve fiktivním horském resortu Kellerman's.

V roce 1988, kdy jsem film poprvé viděla na klasické samo-dlabo videokazetě, jsem netušila, jestli jsou takové podniky v Americe běžné, nebo jestli je to věc minulosti, ale vím, že mi to neodbytně připomínalo odborářské rekreace ve filmech typu Dovolená s Andělem.

Americká skutečnost byla všechno jiné, jen ne odborářská.

Na počátku dvacátého století, kdy se začalo hromadně rozmáhat "dovolenkování" , neměla početná americká židovská komunita moc kam jezdit, protože mezi "slušnou" (nežidovskou) společností nebyli vítaní. 

A tak si začali zakládat letní resorty vlastní. Prakticky všechny se nacházely v pohoří Catskills ve státě New York. V jediném okrese, Sullivan County, bylo v dobách největšího rozmachu přes pět set! takovýchle obrovských all-inclusive letovisek, a všechna byla určená prakticky výhradně židovské klientele. Stal se z toho fenomén, kterému se začalo přezdívat "Borscht Belt". Zámožné židovské rodiny tam trávily celé léto, patřilo to k dobrému tónu odjet na léto z New Yorku a dalších velkých měst na východě a trávit ho v Catskills. Tenhle fenomén trval přes padesát let. 

 

Ovšem se změnami v americké společnosti, které přišly v 60. letech, najednou Catskills vyšly z módy. Hotely začaly postupně upadat, většina z nich byla zavřená a posléze zbouraná. Ten největší a nejslavnější z nich, Grossinger's, ale stále stojí. Obrovské dovolenkové město, které už je dneska městem duchů a postupně si ho podmaňuje příroda.

Ve filmu Dirty Dancing byly pečlivě vymýceny všechny explicitní zmínky o židovství, aby to nenarušilo univerzální přitažlivost filmu. Ale jinak jsou všechny reálie autentické, včetně té mánie pro mambo, která v raných šedesátých letech židovskou komunitou opravdu hýbala. Jo a mimochodem, ten meloun, co Baby nese na mejdan zaměstnanců, byl ve skutečnosti prošpikovaný vodkou - alkohol měl personál pochopitelně zakázaný, a tak ho pašovali takhle.