Thursday, December 2, 2010

Luxus v genech


Můj muž má náročné choutky. Podezírám ho, že se s tím už narodil. Má zvláštní schopnost: mezi jakýmkoli zbožím stejného druhu vždy neomylně vyčuchá to nejdražší, k tomu zamíří, do toho se zamiluje a to vyžaduje. Na všechno ostatní (rozuměj levnější) hledí s podezřením a despektem. A to prosím aniž by ty cenovky viděl.

Takže když jsme vybírali podlahu a bloudili mezi položenými vzorky, začal si okamžitě zálibně podupávat po bambusových parketách - pochopitelně byly třikrát dražší než druhé nejdražší dřevo v prodejně. Přesvědčit ho, že kanadský javor (mimochodem to druhé nejdražší) bude také dobrý, byl bolestný proces. Když si jde kupovat oblečení, můžete si být jisti, že i kdyby v nákupním centru zaslepili všechny nápisy nad obchody, on neochvějně zamíří do toho nejluxusnějšího a nejdražšího. Když si kupuje fotoaparát, zvolí si obskurní značku, se kterou fotí pár nadšenců, zato je drahá jak pes.

Manželova láska k luxusním produktům je mi vlastně sympatická. Nemá rád věci prvoplánově drahé, okázalé a nablýskané - miluje předměty starosvětsky propracované, s láskou, nejlépe ručně vyráběné, věci z měkké kůže, jemného skla, ručně tkaných látek a vzácných kovů, na kterých jejich drahotu vlastně poznáte až na druhý pohled. S tím vším bych se beze zbytku ztotožnila - kdyby mi výběr každého dárku pro něj nenaboural rozpočet na rok dopředu.

Ale už jsem si zvykla. Pochopila jsem, že to má v genech a nic s tím nenadělám. Letos před Vánoci mi na dotaz, cože by si přál, poslal odkaz na nějakou soupravu na broušení nožů - popisky jsem ani nečetla, ale nepochybuji, že je to vyráběné ručně starými mistry v Japonsku a původně se to používalo na broušení samurajských mečů či něco takového. Nemrkla jsem ani brvou a proklikala se nákupním košíkem až k částce tomuto popisu dokonale odpovídající. Ještě že si na dárky pro něj vždycky šetřím celý rok. On mi za to stojí.